tema

Antistresování

26. ledna 2016 v 17:23 | zoufalá nána hledající pana Božského
Posledních pár měsíců je strašně out stresovat, teď prostě frčí antistresovat s omalovánkama, tak jsem tomu tedy taky před Vánoci podlehla.
Zprvu jsem si říkala, že omalovánky jsou přece pro děti, tak co blbnou. Jenomže každý se dušoval, jak je to super, jak je to během stresujícího období uklidní a tak dále, a tak dále... No tak jsem to tedy taky zkusila.
Naběhla jsem do Knih Dobrovký a zeptala se paní prodavačky, kde najdu antistresové omalovánky. Ta mi s pohledem alá nejste první kdo se dnes ptá, ukázala na regály, které byly dvakrát tak vyšší než já a překvapivě třikrát tak širší než já (a to už je s mojí šířkou co říct!!). Tak jsem se tedy odhodlaně postavila před tou hordou omalovánek a kochala se.
,,Které si mám vybrat?" říkala jsem si v duchu. Mandaly jsou nuda, zahrádky moc velká piplačka a pak jsem je spatřila! Čekaly tam na mě! Sundala jsem je a věděla jsem, že TY si odnesu domů!
Co jiného by se ode mě mohlo asi tak čekat, než že to byly omalovánky Game of Thrones! Jen si koupit pastelky a doma se šlo na věc!
Ano, antistresové omalovánky skutečně fungují, na zkoušy jsem uměla velké lejno a bylo mi to jedno! Teda dokud jsem nemusela na opraváky. Jediný problém je, že jsou strašným žroutem času. Sedla jsem si k nim a když jsem odtrhla od nich čumák, zjistila jsem, že si takhle čmárám už 3 hodiny. Odnesly to moje záda, moje ruka, ale výsledky mě uspokojovaly.
Takže ano, je to žrout času, ale stojí to za to! Moje nejoblíbenější část dne je ta, kdy si pustím telku nebo nějaký film či seriál a omaluju si!


Knihy, které by si měl každý přečíst

6. prosince 2014 v 12:43 | zoufalá nána hledající pana Božského
Někdy počátkem září jsem psala článek o seriálech (článek zde), které sleduju a jsou mými oblíbenými a když jsem si ho teď zpětně pročítala, přivedlo mě to na nápad napsat článek o tom, jaké knihy by si podle mě měl každý přečíst. Tak abych to nezdržovala a abych je zas nepozapomínala, pustím se do toho.


SPALOVAČ MRTVOL
Ladislav Fuks
Abych byla upřímná, tuhle knihu jsem ze začátku nenáviděla, ale jelikož jsem to měla jako povinnou četbu k maturitě, řekla jsem si, že jí prostě musím přečíst i kdyby se mi nechtělo. Ovšem když jsem se pomalu začala do knihy dostávat, zjistila jsem, že je vlastně dokonalá. Ano, začátek je trochu táhlý a leckoho to odradí, ale konec skutečně stojí za to.
Má nejoblibenější pasáž z knihy je ta, kdy hlavní postava vezme svou manželku Lakmé do koupelny a tam jí velice ladně oběsí.




HARRY POTTER
J.K.Rowling
Co si budeme nalhávat? Harry Potter se stal klasikou a každý by měl obětovat kousek svého času a přečíst si, ať už alespoň jednu knihu nebo rovnou všech 7. Ještě teď si vzpomínám, jak nedočkavě jsem čekala na poslední díl a jak jsem ho během asi 3 dnů zhltla. Je to kniha mého děství a Harry celkově k němu už patří.
Pokud jde o posouzení s filmem, tak mám pocit, že film nevystihnul úplnou podstatu celého příběhu, ale to je nejspíš jen můj osobní názor.



HRA O TRŮNY
G.R.R.Martin
Ať chceme nebo ne, prozatimní pentalogie Písní ledu a ohně se stávají stejně jako Potter klasikou. Proto doporučuju přečíst si alespoň jeden díl, protože z vlastní zkušenosti vím, že nezůstane jen u něj. Martin má velký dar a to mě naštvat pokaždé, když zabije mou oblíbenou postavu.
Přesto si myslím, že je to další klasika dnešní doby a tak jak my si teď čteme k maturitám Malého prince, tak jendou naši potomci budou říst Písně ledu a ohně.





MALÝ PRINC
Antoine De-Saint Exupéry
A jak už jsem zmiňovala, tak další klasika je Malý princ, moje maturitní otázka z češtiny. U téhle knihy se musím přiznat, že jsem jí musela číst dvakrát, protože jsem jí poprvé nepochopila a ani teď po podrobnějším zkoumání podstaty této filozofické pohádky nemůžu říct, že jí zcela chápu. Ano, skutečně záleží kdo si jí čte, určitě jí jednou budu číst dětem a pochopím jí opět jinak.







Jakou knížku byste mi doporučili vy?

Reklamy nás urážejí?

5. prosince 2014 v 14:21 | zoufalá nána hledající pana Božského
Jsem to jenom já nebo se také poslední dobou setkáváte s tím, že někoho nějaká reklama urazila? Já si toho ve svém okolí teď všímám často. Například jste určitě slyšeli o té poslední "kauze", kdy si polská ambasáda stěžovala na urážlivou reklamu T-mobilu s polským překupníkem, který prodal Ivanu Trojanovi šmejd, který se za pár sekund rozbil.
Zajisté by se nám asi taky nelíbilo, kdyby naopak Poláci natočili obdobnou reklamu s českým překupníkem, že? Ale něco mu říká, že tvůrce této reklamy nezamýšlel někoho urazit, holt asi nevychytal to, jak to na lidi, kteří nemají smysl pro humor, bude působit. příště si bude asi dávat pozor, pokud ho tedy nevyhodili a další příště bude.

Další reklama, u které jsem se setkala s kritikou byste nečekali. Mě totiž tato reklama příjde opět vtipná a přece jen musím říct, že je i originální. Jedná se o reklamu na jedno nejmenované léčivo (nejmenované, protože si za boha nemůžu vzpomenout na co to bylo, jo jako farmaceut bych se měla stydět, ale mě vždycky oslní ta reklama a zapomenu se podívat na co že to je), kdy maminka příjde za dcerou a říká něco ve stylu: ,,Veroniko, není mi dobře potřebuju si na dnešek vzít volno." Určitě jste tuhle reklamu postřehli. Podle mé profesorky na psychologii je tato reklama urážkou pro ženy. Ženy přece mají také právo marodit, ale problém je v tom, že ona tu reklamu s velkou pravděpodobností špatně pochopila. Jasně, že mají ženo právo marodit, ale nikdo na to jednoduše nemá čas. A ať s tím hlavně nechodí někdo jako ona, která je zaměstankyní školy, ve které si studenti nemohou dovolit marodit jediný týden.

Blažený pocit vítězství

1. prosince 2014 v 20:07 | zoufalá nána hledající pana Božského
Znáte ten pocit, když někoho přečůráte? Já ano a je to ten nejlepší pocit na světě. Že se mi teď ve škole nedaří a druhý ročník je pro mě totálně vražedný je známá věc, ale to, že jsem se do toho krapet více obula a začala něco dělat (i když tenhle týden jsem trochu poolevila a zase se mi to mstí) je něco co ví málo kdo. Nějakým zázračným způsobem jsem nedokázala napsat jediný test ve farmakologii, ale nedala jsem se a napsala první test a pak druhý test a ten třetí bez jednoho bodu na plný počet! To nebyl až tak blažený pocit jako ten, že jsem byla lepší než ti, které jednoduše nemám ráda.
A tak mi u tato maličkost, jako že jsem lepší než někdo jiný udělala nehoráznou radost. Já vím, je to odporné, sobecké a do nebe volající, ale někdy prostě někomu něco nepřejete a já se nebojím přiznat, že já to dělám dost často.
Je to jen malý úspěch z mnoha dalších, ale mě to udělá šťastnou, alespoň na pár chvil, alespoň na ten jeden den. Těší mě, když druhý den příjdu do školy a ta dotyčná, kterou jsem přečůrala řekne: ,,Učila ses co? Skoro plný počet šprtko!" A já jen kývnu hlavou a naznačím, že to nic není. Prostě blažený pocit!

Padesát odstínů normálnosti

28. listopadu 2014 v 22:45 | zoufalá nána hledající pana Božského
Každý z nás někdy snil o tom být výjimečný, umět něco vyjímečného. Není člověka, který by si nechtěl alespoň jednou v životě zkusit nějaké to kouzlo. Třeba přeměnit protivnou učitelku v osla. (Nebo osla v učitelku?) Každý by si alespoň chtěl jednou v životě vyzkoušet, co by dokázal s kouzelnou hůlkou nebo co by dokázal s telekinetickými schopnostmi stejně jako Carrie. Možná by stačily i maličkosti, jako třeba ovládat sny stejně jako DiCaprio v Počátku nebo číst myšlenky? Ne, to bych nechtěla. Nedělalo by to dobrotu, asi bych začala nenávidět lidi, které mám ráda a myslím si, že i oni mě mají rádi, třeba bych přišla na to, že mě jen z nutnosti snášejí.
Ale bohužel musím stejně jako většina smrdět v normálnosti a nejblíže k těmto zázračným věcem se dostanu, když nějakým kouzlem napíšu test.
Někdy bych i ráda prošla skříní do nějakého jiného světa (Narnie mě nikdy nebavila, ale ten nápad je dobrý). Ovšem kdykoliv otevřu skříň, je v ní akorát tak bordel. Chtěla bych se vymanit z téle normálnosti, otevřít tu zatracenou skříň a najít tam barevný svět, bezstarostný, kde neznají slovo povinnost, škola, zkoušky, testy, osamělost. Ne, tam jsou tyto věci potlačeny. Ale o tom můžu jen snít, opak je skutečností. Místo toho nezvládám učení, protože stále prokrastinuju a nezvládám vztahy, protože jsem nejspíš nejvadnější člověk na světě. A tak můžu jen snít a prokrastinovat dál. Sny se neplní, sny se sní, to je padesát odstínů tohohle světa.

Ťap, ťap

14. listopadu 2014 v 18:25 | zoufalá nána hledající pana Božského
Byla to velká frajeřina, mít blog. Fungovala zde přímá úměra, že čím víc příspěvků, vymakanější grafika a design, tím větší návštěvnost a větší obdiv ostatních. Inu časy se mění. Příspěvky co si z té doby, přibližně před 11 lety pamatuju, byly o ničem a většina z nich zkopírované z jiných blogů. Tedy já ne, nikdy jsem nekopírovala, to mi bylo proti srsti i jako začínajícímu kuřeti. Každý týden jsem měla jinou adresu blogu, jiný design a kdo neměl blog přesmajlíkovaný jako by nežil.
Ale nic netrvá věčně a když už jsem vyzkoušela estranky.cz, sblog.cz, blog.cz a ic.cz vzdala jsem to. Navíc pomalu začali odcházet mí blogoví přátelé, jako třeba Mireček nebo Pillow-fight, je snad někdo kdo si je ještě pamatuje? Já ano, ale zmizeli stejně rychle, jako se dostali na vrchol. I já, myslím, že mj poslední pokus jak blogovat byl blog shocked-rabbit.blog.cz, po té škváře už ani pes nevzdechne.


Odešla jsem a byla to ta nejlepší věc. Dospěla jsem. No, trochu. To, že jsem si znovu v létě 2011 založila tenhle blog bylo jen z nudy. Chtěla jsem si jen odzkoušet, jestli zvládnu ještě dát do kupy menu s textem. Zvládla, ale po měsíci jsem se na to vykašlala. Ale další léto jsem si na něj zase vzpomněla a tak je tu se mnou už třetím rokem a je to ten nejlepší blog jaký jsem kdy měla. Kdo by čekal, že to vydržím. Vypustila jsem všechno co mi kdysi přišlo cool a zaměřila se spíše na to co píšu. A kde jsem teď? Nemám miliónovou návštěvnost, ale za těch celkových 10 000 jsem ráda. Mám tu pár pravidelných čtenářů a co víc si přát? Snad jen aby to tak pokračovalo.

platonický [ prostý smyslných žádostí, neerotický; duševní, vnitřní, formální; neopravdový, neskutečný, nedotažený, bez výsledků ]

5. října 2014 v 10:15 | zoufalá nána hledající pana Božského
Mým životem proplula spousta platonických lásek. Kamarád, kterého znám už asi od čtyř let, se kterým jsme spolu s ním a s naší partou strávili dětství v kempech, čvachtáním se v řekách, opěkání burákových křupek na ohni a taky hraním Vyvolávky (Znáte to, ne? Vyvolávám, vyvolávám a při tom házím míč do vzduchu a řeknu jméno). I když už se ted nevídáme, vždy mi naskočí úsměv na rtech, když vidím, že přidal nějakou novou fotografii na facebooku. (I přesto, že na některých je se svou nynější přítelkyní.) Byl to jen nedosažitelný idol. Jsem zcela jiný typ (jak vzhledově tak i osobností) než on vyhledává, ale to nevadí, můj typ pro život to taky není, je to prostě jen platonické.
Pokud přeskočím asi dekádu dalších méně významných platolásek, tak se dostávám k té největší a stále aktuální. Kvůli něho jsem byla ochotně vlést do obchodu, do části novin a časopisů a koupit si ve svých téměř jednadvaceti letech Bravo! (Ano, skutečně je to tak ponižující. Snad si toho nikdo v košíku nevšiml, bylo tam toho celkem hodně.)

POZOR! TEĎ TO PŘÍJDE!
ZCELA NEČEKANĚ!

(DOBŘE, PRO TY CO NAVŠTĚVUJÍ MŮJ BLOG PRAVIDELNĚJI TO ASI AŽ TAKOVÝ ŠOK NEBUDE)

TV addiction

4. září 2014 v 15:01 | zoufalá nána hledající pana Božského
Aby to tu pořád nebylo o tagech. Tak jsem se rozhodla napsat článek týkajících se seriálů. Jelikož teď měly všechny seriály prázdniny, rozkoukala jsem si další. Člověk už v tom ztrácí přehled.

TEORIE VELKÉHO TŘESKU (The Big Bang Theory)

Kdo by neznal pošahaného Sheldona, neúspěšnou herečku Penny, kamarádského Leonarda, úchylného Howarda a ze začátku s holkama nemluvícíma Rajesha. Tento seriál je i po čase skvělý, i když bych snad nechala Rajeshiho stále stydlivého. Nemůžu se dočkat nových dílů a podle fotek na fb, to bude stát za to!

Game of thrones

Po shlédnutí prvního dílu jsem nechápala, co je na tom tak super. Po shlédnutí druhého dílu jsme pochopila. Je to moje největší závislost za poslední dobu. Největší chybou je, že si nemůžu oblíbit žádnou z postav, protože všichni zemřou.

2 BROKE GIRLS (2 socky)

Nejlepší americký seriál poslední doby o dvou chudých holkách, smíchy u něj čůrám Maggi v kostkách. Největší chybou tohodle seriálu je, že se na něj utváří závislost! Už se nemůžu dočkat nové řady!

Two and Half men (Dva a půl chlapa)

Po odchodu Charlieho Sheena jsem prohlásila, že seriál jde do háje. Po pár dílech a Kutcherem jsem řekla, že už na to v životě nekouknu. Světe div se, oblíbila jsem si ho! Nemůžu se dočkat, jak se rozplete poslední díl, který odvisílali.

Čtečka nebo kniha?

21. srpna 2014 v 16:55 | zoufalá nána hledající pana Božského
Čistila jsem si zuby a chystala se s dědou k doktorovi a když jsem tam tak v té koupelně stála, přemýšlela jsem, že bych měla něco na blog napsat. Něco deníčkového? Ne, nic moc se za poslední týden nestalo, takže by to byl článek totálně o ničem. Řetězák? Ne, ten tu byl minule a chce to něco jiného. Vzdala jsem to a raději jsem přesunula své myšlenky jinam, přemýšlela jsem, jestli si vezmu s sebou čtečku, ať mám při čekání v čekárně co dělat a napadlo mě to. Udělám článek Čtečka vs. kniha. Je to téma, které je mi blízké, protože to není tak dávno co jsem vyměnila knihy za ty elektronické.
Začala bych tedy rozepisovat výhody a nevýhody každé z těch věcí. A co upřednostňujete vy?

KNIHA

+ není nad pocit držet novou, voňavou knihu
+ dobrý přehled o tom, kolik toho zbývá dočíst do konce
+ knížka se nevybije
+ je čitelná i když na ní svítí slunce

- některé knížky jsou vážně těžké nebo velké, takže se třeba nevlezou do tašky nebo z nich bolí záda (třeba v mém případě)
- každý vidí co čtete (třeba 50 odstínů šedi jsem s sebou nikde nenosila, protože jsem se tak trochu styděla)
- jsou dražší než e-book a pokud jsem si nějakou knihu nechtěla kupovat, tak jsem byla většinou z knihovny zklamaná

ČTEČKA

+ není těžká, lehce přenositelná
+ soukromí, nikdo neví co přesně čtete
+ dá se s ní číst skvěle po nocích pod peřinou
+ spoustu knih najdu zdarma na ulozto.cz
+ občas si tam hodím nějké to učivo ke zkouškám nebo na test, abych ušetřila za barvu do tiskárny a papír (chraňme stromy!)
+ někdy čtení na čtečce působí dost intelektuálně (hlavně v přeplněném buse)

- není to taková radost jako z nové voňavé knížky
- občas se vybije v nejméně vhodnou chvíli
- není na ní při přímém slunečním světle moc dobře vidět
- rozdělení stránek je v pdf formě tak trochu nepřehledné

Prokletí plné peněženky

30. července 2014 v 16:31 | zoufalá nána hledající pana Božského
V okamžiku, kdy jsem si přečetla zadání tématu týdne, mě napadla jedna iniciace - PENÍZE. Moje peněženka se z erotické (viz TENHLE ČLÁNEK) stale věčně otevřenou. Dokonce se mi už zničilo i zapínaní na ní, jak jí furt otevírám a platím. (Takže to chce koupit si novou). Co jsem dostala v nové práci první výplatu, tak už skoro padla za vlast. Jak to nejsou trička, kalhoty, nové boty nebo dárky, tak si jdu udělat radost barvou na vlasy, obalem na čtečku knih apod. Utrácení nejde zastavit a děsím se toho, až mi přistane na účtě další (a větší) výplata. Chce to kozačky, boty k sukni, novou peněženku a rozhodla jsem se pro nový mobil. Ano, další výplata padne za nic. Je to nechutné! Nerada utrácím, ale snažím si to užít dokud něco mám, za chvíli zas budu mít velké prd, protože začne škola a já nebudu stíhat nějakou práci. Peníze jsou zlo! Ale jsou sakra dobré!

Ošklivost je relativní pojem

14. července 2014 v 14:47 | zoufalá nána hledající pana Božského
Být ošklivým káčátkem pro mě neznamená jenom to, že nám nebyla dána krása do vínku. Pokud je někdo krásný zevnějška, ale prohnilý uvnitř, těžko si může říkat krásná labuť. Horší to mají lidi jako já. Když se stála u Boha fronta na krásu, je zřejmě stála v ve frontě a čekala na Kebab dürum. Pokud jde o mou "vnitřní krásu" ta taky není zrovna ryzí. Jsem sobecká, líná, na lidech mi zorna dvakrát moc nezáleží, snad jen na těch vybraných.
To že duševní prohnilost nezakryje ani tuna paštiky na obličeji, vytrhané oboží až po čáru podobné niti, oči zmalované jak od popela pochopí jen málokdo, jako i fakt že větší labutí je ušmudlaná staroslivá maminka než tyhle chodící reklamy na Majku.


Pretty hurts
Shine the light on whatever's worse
Perfection is a disease of a nation
Pretty hurts, pretty hurts
Pretty hurts
Shine the light on whatever's worse
Trying to fix something
But you can't fix what you can't see
It's the soul that needs the surgery

Lidé, kteří se zabili kvůli facebooku

1. června 2014 v 11:11 | zoufalá nána hledající pana Božského
V hromadě nesmyslných článků, které vyhazují veškeré skupiny na facebooku jSem čirou náhodou narazila na článek, kde autor psal o lidech, kteří kvůli ,,facebooku" spáchali sebevraždu. Když se to vezme kolem a kolem facebook za nic nemůže. Za hledejzlobu a hloupost - ČLOVĚKA.
Jediný rozdíl je v tom, čí hloupost v těchto případech odehrála největší roli. Hloupost obětí nebo těch ostatních?

CORRECTED: Žena, která se neumí chovat dospěle.

27. května 2014 v 17:45 | zoufalá nána hledající pana Božského
Tento článek jsem našla ve složce "Smazané". Smazání mělo nejspíš svůj důvod, myslím, že už jsem ten článek neměla kde zařadit po rekonstrukci blogu. Nevadí, našla jsem ho a tak jsem přemýšlela, jestli ho třeba nějak nevyužiju, tak jsme se rozhodla analyzovat, jak na tom po těch 2 letech jsem. Změnila jsem se? Nejspíš jo, ale moje podstata zůstává stejná

Jsem černá ovce, je to super, tak jí buď taky!

26. května 2014 v 18:37 | zoufalá nána hledající pana Božského
Jasně, o černé ovci rodiny toho slýcháváme celkem dost, ale je možné aby černou ovci byla půlka rodiny?
Probudila jsem se zcela zpocená se slzou na krajíčku. Zdál se mi sen o babičce a o tom, jak se mi přišla omluvit. Možná mě to přece jenom podvědomě žere, že se mnou nemluví. No co, nemluví ani s mámou a tátou. Nedokáže žít bez toho aniž by se s někým nehádala nebo nebyla na někoho naštvaná. Tak kdo je tady černá ovce? Ona nebo MY?
Čím se vlastně černá ovce vyznačuje? Je jen jiná, má jiné názory. Je trochu jako ateista mezi Jehovisty, nepochopená.
Je být černou ovcí tak špatné? Nemyslím si. Když se na to tak kouknu, tak jako jednu z černých ovcí rodiny, mě míjejí problémy všech. Nezajímají mě a oni ani nemají potřebu se mi svěřovat a to je fajn, nemusím nic řešit. Navíc to, že se nemusím zajímat o druhé hladí mé egocentrické JÁ.

OD TÉ DOBY UBĚHLO UŽ 15 LET

14. května 2014 v 11:23 | zoufalá nána hledající pana Božského
Nevím jaké to bylo, když mi bylo pět, ale s určitostí vím, jaké to nebylo. Jediné problémy, co jsem nejspíš zažívala byly Proč nemůžu zůstat venku déle? Proč nemůžu jít dál než kousek od baráku? Když už konečně bude oběd a Proč už musím jít spát?
Dala bych cokoliv abych tu dobu mohla vrátit, abych se třeba mohla v životě rozhodnout jinak. Když mi bylo pět, netrápily mě problémy s komplexy méněcennosti, netrápil mě fakt, že můžu přijít lusknutím prstu o člověka, které mám nejspíš opravdu moc ráda. Netrápilo mě téměř nic. A i když mi to tehdy připadalo důležité, nebylo.

Autobusové ohlušující ticho

15. března 2014 v 15:41 | zoufalá nána hledající pana Božského
Na začátku týdne jsem si přečetla zadání tématu týdne a nic mě na ,,Ohlušující ticho" nenapadalo. Klikla jsem na Nový článek a rozhodla se, že se opět (jako vždy) na TT vykašlu. U mě to není žádná novinka. Téma blogem.cz určené mě naposledy nadchlo před rokem, takže to vždycky přejdu jen s lehkou ignorací.
Nastoupím do autobusu, rozednívá se a já mířím do školy. První co udělám je, že si sednu na své obvyklé místo a vytáhnu sluchátka. Nevím jak to v kapse dělají, ale zamotají se a propletou jako had. Když se mi ten hlavolam těžší než rubikova kostka nebo ježek v kleci podaří rozmotat, zapnu si jeden ze svých oblíbených songů a snažím se přehrát to ticho ve skoro prázdném autobuse. Každý je znavený, čte si nebo jen tak kouká do blba z okna.
Povětšinou si nikdo s nikým nepovídá a to je dobře. Ale přesto je to ticho občas trochu depresivní a rušivější než jakýkoliv kravál.
Cesta zpátky je úplným opakem ranního cestování - autobus přeplněný. Teď si povídá každý s každým a já nepotřebuju slyšet problémy všech, nejsem přece Bůh. Nezbývá mi tedy nic jiného, opět použiju svou zbraň. - Vytáhnu sluchátka, které se mě opět pokouší potrápit svým zapletením, ovšem i v tomto případě je porážím a rozplétám, dneska už je to 2:0 pro mě! Zapnu hudbu a teprve teď přestávám slyšet okolní hlasy. Ach, takové ticho. Ohlušující ticho!

Liebster Blog Award

31. října 2013 v 17:53 | zoufalá nána hledající pana Božského
Princip je jednoduchý. Byla jsem nominovaná u Yominis na blogu a teď je přede mnou nelehký úkol. Musím odpovědět na 10 otázek a dalších 10 vymyslet a poslat je dál, dalším 5 blogomaniakům. (Tolik nevymyslím, protože blogy, které navštěvuji, už toto dělaly.)

Tak tedy otázky:
1. Pamatuješ si ještě svoji první dětskou lásku? Jak jste se poznali?
Jistěže pamatuji, do dnes je to můj nejlepší kamarád. A jak jsme se poznali? No jednoduše ve školce.
2. Představ si, že se najednou ocitneš ve středověku a nejen to, jsi navíc rytíř (tedy muž) v plné zbroji. Co bude první věc, kterou uděláš?
Cože, já budu rytíř v úplné zbroji? Tak přece sundám kalhoty a obhlídnu to :D !
3. Kdyby ses měla přirovnat k nějaké knižní postavě, které by to byla a proč?
Karel Kopfrkingl (Spalovač mrtvol), protože jsem asi taky magor.
4. Jaká je tvoje nejranější vzpomínka z dětství?
Nejspíše ta, jak jsem večer vstávala z postele, protože se mi přece ještě nechtělo spát, mamí!
5. Co tě vedlo k tomu založit blog a ví tvoje okolí o jeho existenci?
Jo ví, jen nejlepší přátelé. Vedla mě k tomu nuda a dál ho provozuju pro to, že se ho nedokážu vzdát.
6. Jaká byla ta nejbizardnější věc, co se ti kdy stala?
Narodila jsme se.
7. Jaké věci si sama na sobě nejvíc vážíš? A kterou naopak nesnášíš?
Vážím si toho, že jsem zatím dokázala v tomhle světě přežít. A jakou věc na sobě nesnáším? Pohled do zrcadla.
8. Existuje něco, co ti vždycky zaručeně zvedne náladu? A co naopak zkazí?
Náladu mi zvedne den volna a zkazí mi ho vstávání do školy.
9. Objeví se džin a slíbí ti 3 přání. Co by sis přála? A ne, víc přání nefunguje.
Ideálního chlapa, pár (desítek)miliónů na účet a kapku zdraví do láhvičky.
10. Kdyby sis měla vybrat mezi reinkarnací do křečka, lenochoda nebo indického slona, co by sis vybrala? A proč?
Do lenochoda, mohla ybch pak hrát v reklamě na staropramen. A to je prostě cool.

Polovina úkolu splněna, teď trochu zahloubat, zadloubat a vymyslet otázky.
Nominuji Jimmy, Aliu a kohokoliv kdo čirou náhodou navštíví můj blog.

  1. Jak podle tebe vypadá ideální partner?
  2. Jakých je 5 věcí, které jsou pro tebe v životě nejdůležitější?
  3. Jakou věc máš teď nejblíže poruce?
  4. Dokázal/a by jsi jen tak z fleku smazat svůj blog?
  5. Co si myslíš o životě v České republice? A chtěla bys žít jinde?
  6. Máš nějaké úchylky? Jaké?
  7. Chtěl/a bys být kosmonautem/kou?
  8. Uvízl/a jsi na pustém ostrově se svím přítelem. Je tam jen písek, malinká jeskyně na úkryt a pár kusů dřeva. Na celém ostrově není žádné ovoce a nemůžeš chytit žádné ryby ani jinou mořskou havěť. Snědl/a by jsi svého přítele?
  9. Koupil/a sis někdy něco a pak litoval/a?
  10. Chtěl/a bys být medvídkem?

I don´t want to live on this planet anymore

1. září 2013 v 17:45 | zoufalá nána hledající pana Božského
Jedno z mnoha přiznání na www.priznej.cz :
,,Myslíte ,že je normální když mě dokáže nejvíc uspokojit můj 9ti letý bratr? Je mi 23 let a doposud jsem neměla takový orgasmus jako když mě orálně uspokojil můj 9ti letý bratr nejdříve mě to přišlo dost zvrácené. Začalo to tak ,že jsem přišla opilá z párty u kamarádky kde jsem měla náhodný sex , ale nedosáhla jsem vyvrcholení, tak jsem se chtěla doma dodělat sama lehla jsem si do postele a na notebooku jsem si pustila porno a začala si dráždit vagínu jenže jsem nevěděla, že můj malý bratr je v posteli se mnou a celou dobu mě sleduje. Zeptala jsem se ho jestli se mu to líbí a on že ano tak jsem mu vzala ruku a 2 jeho malé prstíky jsem si strčila do vagíny vzrušilo mě to tak ,že jsem ho po nějaké době šoupaĺa pod peřinu celého a on mě začal ´´lízat´´ bylo to nádherné!!! Vyvrcholení jsem dosáhla během pár vteřin... Od té doby to provozujeme téměř každý den bratrovi už je 11 a bojím se že jsem se do něj zamilovala... poradí mě někdo co mám dělat?"

Přeběhl mi mráz po zádech a přepadlo mě náhlé znechucení už od první věty. Druhá věta snad dopálila ještě víc. Jak se může dospělý člověk chovat takto? Tento parazitující pedofilní incest se mi tak hnusí, že po dočtená tohoto přiznání jsem měla chuť jít obejmout mísu na toaletě, měla jsem chuť se nechat vystřelit do Vesmíru a nebo se nechat kousnout vlkodlakem či upírem, abych nebyla nijak spřízněna ČLOVĚKU.
Zavřela bych jí někde do nějakého trezoru s číselným kódem, který by nikdo neznal, hodila bych jí tam pár krys, aby jí postupně hlodaly. Takový člověk si nezaslouží existovat. Myslím, že je vyloženě narušená.
Být administrátorem těch stránek, předám IP adresu té úchylačku Policii. Vždyť to je opravdu nechutné. A pokud to byl jen vtípek ( ačkoliv dost drsný i na mě ), měl by si dotyčný uvědomit, že to už překročilo všechny hranice.

Že bych se změnila z ateisty na pastafariána?

9. srpna 2013 v 10:55 | zoufalá nána hledající pana Božského
"Je mi líto, že křesťané shledávají víru, že Létající špagetové monstrum stvořilo vesmír, jako "nesmyslnou", ale, opravte mě, jestli se mýlím, křesťané věří, že vesmírná židovská zombie, která byla svým vlastním otcem, může nechat člověka žít věčně, pokud budeme jíst symbolicky její maso a telepaticky jí řekneme, že ji přijímáme za svého pána, čímž nás ona oprostí od zla, které je v podstatě lidstva schované proto, že jakousi ženu, která vznikla z žebra, přemluvil mluvící had, aby snědla jablko z magického stromu. A oni si myslí, že představa, že úbytek pirátů způsobil globální oteplování, je směšná?" /Bobby Henderson/

Že bych konečně objevila náboženství, které dává smysl?
Asi nejsem jediná, kdo si všiml, že se do popředí ( dokonce i v české republice ) dostává pastafariánství. Jistě, je to další nesmyslná teorie, jen Boha vystřídalo Létající špagetové monstrum. Jasně tohle jsem si myslela, dokud jsme si nezjistila něco víc, a teď mi tohle náboženství příjde jako jediné normální. Proč?
Když jsem si prostudovala toto náboženství trošičku více, zjistila jsem, že to vzniklo jako reakce na to, že teorie o stvoření země Bohem je stejně vnucována jako teorie Evoluce, která je mimochodem logická. Pochopila jsem, nebo spíše to možná takhle beru jenom já, že pastafariánství, je vlastně karikatura všech náboženství. S tím rozdílem, že tohle nikomu neubližuje, nikomu se nevnucuje a božstvo se dá jíst.
Líbí se mi dokonce u ta myšlenka, že když můžou mít muslimové pokrývku hlavy v rámci své víry i na dokladech, proč by nemohli mít i pastafariáni cedník?
Je to možná trochu bláznivé, ale když vezmeme v úvahu, které náboženství není? Lidé věří v něco co v životě neviděli. Tak proč by nemohlo existovat velké monstrum, které vypadá, jakoby vylezlo z popelnice vedle italské restaurace? Ave špageťák!

Blázinec s názvem jedenadvacáté století

19. února 2013 v 15:00 | zoufalá nána hledající pana Božského
Nádpis téhle kategorie bych měla přepsat z Jednou za týden na Jednou za rok, protože málokteré téma mě pohltí a mám chuť nad ním přemýšlet. Tohle téma mě ovšem fascinuje, je tolik věcí co bych chtěla říct. Pokusím se využít prostor, který mi blog dává.

V dnešní době je svět tak trochu blázinec. Všechno je uspěchané a na nic není čas. Problémů není více či méně než v jiném století, jen jsou trochu jiné. A to doslovně na každém rohu. Někde je chudoba, hlad a na druhé straně problém co s penězi, když už mám všechny typy Porsche a Ferrari.
Na nože jsou taky komunikace tváří v tvář s ,,fuckbůkem". Dnešní lidi ( včetně mě ) si neváží pohledu do očí a upřímnosti, která je tvořena mimikou, ne smajlíky. Zapomínáme na to, jak je důležité, když nás někdo podporuje a nemá to nic společného s facebookovým palcem nahoru. Zapomínáme na to, že když člověka nevidímě může lhát co je libo, do očí to chce přece jenom více kurážě.
V dnešním světě zapomínáme na druhé, pohltila nás sobeckost více než kdy jindy. Snažíme se přežít, to je pochopitelné, ale neštítime se nikomu zlomit vaz nebo jít přes mrtvoly. Chceme vše jen pro sebe, protože proč rozdávat na úkor sama sebe, s rizikem že budeme kdy strádat.
Lidé jsou rozmazlení fakani. Mají tolik možnosti výběru a nevaží si toho, dokonce jim to škodí. Ale proč jen buzerovat lidi, když jsem stejná jako jiní. Jsem (jsme) jen obětí společenského režimu, který je jednoduše v jedenadvacátem století nastaven trochu jinak než v době dávno minulé.

Chtěla bych být medvídkem a z výkladní skříně koukat se ven.

28. ledna 2013 v 17:37 | zoufalá nána hledající pana Božského
Bylo by to krásné, místo člověka být plyšovým medvídkem, kterého by měl někdo rád. Místo očí knoflíky a vyšitý úsměv. Pořád se smát. Mít někoho kdo mě obejme, pohladí a bere mě všude s sebou. Tohle téma se mi líbí už jen z principu. Mám ráda plyšové medvídky. Medvídek je symbol děství, nevinnosti. Když dáme pozor, můžeme si ho uchovat na dlouhou dobu, stejně tak jako můžeme částečně tímto způsobem uchovat naše dětství.
Medvídek je ten nejlepší kamarád jaký může být. Není sobecký, vždy nás vyslechne a naše tajemství nikomu nevyzradí. Nikdy se na nás nezatváří naštvaně a když nechcem, neopustí nás. Při usínání je to to nejměkčí na světě a když se ráno probudíme, a po nočním řádění ze spaní je medvídek na druhé straně pokoje, tak se na nás nezlobí. Kupujme, milujme, uchovávejme medvídky. Jednou to bude to jediné co nám zbyde.

Teoretický nesmysl

2. ledna 2013 v 13:42 | zoufalá nána hledající pana Božského

Co si vzít s sebou na pustý ostrov?

Tahle otázka je tu od nepaměti, možná od dob počátků Robinsona Crusoa. Proč si myslím, že tato otázka je nesmysl? Ať už si přečteme Robinsona nebo se podíváme na Trosečníka (nebo snad na jiný podobný film) žádný z hlavních či vedlejších hrdinů se zde nedostali z vlastní vůle. Čili, je nesmysl přemýšlet nad otázkou co si vezmeme na pustý ostrov, protože kdo chce jet na pustý ostrov dobrovolně (snad jen blázni). Pokud se tam někdy dostanu, určitě mi bude věta, co bych si asi s sebou vzala, prd platná.
Pokud se skutečně zamyslíme nad tím, co kdo říká, tak by si většinou lidé vzali svého nejlepšího přítele. Sobci a hazli. Budou v prdeli na pustém ostrově a stáhnou tam s sebou nevinné lidi.
Zapalovač? Přežijou tak dva týdny, náplň prostě jednou dojde. Já osobně bych si s sebou vzala Teda Beara (pokud nevíš kdo to je, klikni na -> odkaz). Není sice 100% jisté, zda bych to přežila, ale alespoň bych se neztratila. Kdo jiný najde slaninový strom či ananasovou rybu, která je vlastně korýš!
Jestli se někdy dostanu na pustý ostrov, skočím ze skály, najdu pevný strom a oběsím se. Z Trosečníka jsem se poučila.
A co vy?

http://ask.fm/guessname

Tvorové vylézají z nor podvědomí

10. prosince 2012 v 19:18 | zoufalá nána hledající pana Božského
Chodí večer, sápou se po mně.
Ví, že se jim neubráním, nemůžu.
Paralyzuje mě spánek.
Je jim všechno jedno.
Jde jim jen o to, abych měla strach.
Nechtějí, abych se probrala, ale aby se mi zvedl puls.
Aby tlak dosáhl špičky tonometru.
Chtějí mě zničit.
Nemají mě rádi, proč?
Schovávají se v mé hlavě.
Žijí.
Přežívají a jsou potichu až do setmění.
Noční tvorové?

Něco tak komplikovaného

27. listopadu 2012 v 9:53 | zoufalá nána hledající pana Božského
Samota je mým nejlepším přítelem. Samota nikdy nezklame. V samotě se můžeme spolehnout jedině na sebe a to je to vzrušující. Jsem jen já a ona. Nenáviděná a milovaná, nepostradateně postradatelná, dokonale nedokonalá. Někdy uklidňující jindy schyzofrenická.
Zase sedím v posteli. Jsem sama, samota mi vyhovuje, ale ačkoliv jí mám ráda, je dobré občas se z ní vytrhnout. Jinak začíná být stereotypní. Sedím sama a přemýšlím, jestli jsem opravdu tak ráda v nepřítomnosti jiných živých organických bytostí. Nejspíš jsem. Nastává mi určitá svoboda. Jak svoboda myšlení, ale hlavně fyzická svoboda.

Every night, I lay awake and cry
I'm missing someone to stand by my side

"Samota či izolace je objektivní stav jedince, který nemá dostatek kontaktů s jinými lidmi a uniká tak ze svého sociálního prostředí.,, [wikipedie] Ale je to vážně únik? Nejspíš ano, nejspíš utíkám od světa. Nechci být zklamaná, tak se raději vyhnu všemu. Jsem zvláštní druh člověka. Jsem společenský samotář. Nesnáším lidi a zároveň potřebuju s nimi sdílet svůj život, pořebuj uobčas kolem sebe houf, ve kterém budu dominovat. Jenomže tahle vlastnost atakuje na mé druhé já - samotáře. Budiž, je to dost rozpolcené, já jsem rozpolcená, ale o tom život je, nemůžeme mít jen jednu tvář.

Potřeba existence

19. listopadu 2012 v 15:45 | zoufalá nána hledající pana Božského
Jediné co potřebuji je žít. Bez toho by snad nic jiného nešlo.

Teda kromě odpočinku pod 3 metrovou vrstvou hlíny a s červem v oku.

Potřebu žít bych zařadila do potřeb primárních. ( Stejně tak jako věci co potřebuji k tomu, abych si udržovala stálost života - potrava, tekutiny, apod. ) Stejně tak bych do primárních potřeb zařadila můj sen o Range Roveru ( ale to jen tak mimo mísu ).
Mezi sekundární potřeby/ nutnosti bych zařadila svoji potřebu vylévat své pocity okolí. Ať je to ústně a nebo blogově. - Ale přežila bych i na pustém ostrově bez WiFi a jiném člověku. Nabarvila bych si míček a povídala bych si s ním.
 
 

Reklama
Reklama