diary

Každý začátek je následkem něčeho. Každý začátek něco ukončuje.

13. ledna 2016 v 10:18 | zoufalá nána hledající pana Božského
Udivuje mě, že tady ještě někdo sem tam napíše nějaký ten komentář. Je to povzbuzující. A taky zneklidňující, evidentně jsem jediná, kdo na tohle místo úplně zapomněl - a to doslova. Teprve nedávno jsem si na něj vzpomněla. Taková ta sentimentálnost na závěr, kdy jsem si promítala co se stalo během toho šíleně hektického roku stalo.

Vlastně se pořád věci dějí do kola. Každý rok téměř to samé. Ale co se událo od dubna co jsem tady byla naposled?

Asi spousta věcí. Začala jsem skutečně pracovat na půl úvazku v nemocnici a musím říct, že mě to začalo i bavit (někdy). Chovají se ke mně fakt hezky (tedy většina se alespoň snaží a občas slyším i nějajkou tu chválu, což mě těší) a já se snažím sem tam se i něčemu novému naučit. Dělám tam tedy už ... no pfff ... půl roku. A ještě mě tam pár krát uvidí.
V létě jsme my holky vyrazily na několika denní výlet do Berlína. (Kdy jsem zjistila, že Berlín je město schodů a vůběc se mi nelíbí, ale splnila jsme si sen, že se podívám do Německa, i když to bylo zklamání.) Poté jsem celé léto strávila v práci (samozřejmě v těch nejparnějších dnech) a když bylo hnusně a já konečně měla volno (cítíte to rozhořčení?) byla jsem buď v kině a nebo se všude možně toulala. Ale bylo to fajn léto, až na ty neskutečné vedra a jeden větrák v celé nemocnici.

Když začala škola, přešel mě smích, už mě to absolutně nebaví, ještě že za chvíli končím. Občas mě sem tam něco rozptýlilo - například Tequila party, moje narozeniny a nebo nějaké to rande.
Ano, od posledního zmiňovaného přítele jsem měla celkem 5 rande - 3 rande byli s jedním chlapem, ale tomu jsdem bohužel musela dát košem, protože mi přišlo, že nepobral moc rozumu. Byl hodný a všechno to okolo co se dá ocenit, ale můj pud sebezáchovy spustil alarm a řval: Utéééč! Což ostatně udělal i na rande s mužem č. 2, který jak se ukázalo toho moc nenamluvil. Rande se skládalo z posezení u kafe a potom návštěvou kina - to kino byla spása. Díky bohu, že kino je místo, kde mlčení není trapné! No, po filmu jsem se rozloučila s tím, že to ticho už je příšerně trapné a ubíjející a že na autobus dojdu sama. Díky a ahoj!
No, muž č. 3 byl taky perla. Ten sice mluvil a očividně jsem se mu líbila, ale já nemůžu říct to samé. Nikdy nevěřte profilové fotce na facebooku, z nějakého důvodu z ní nevyčtete skutečný zjev dané osoby. A že to byl zjev, ale z nějakého důvodu mi připomněl monstrum z filmu Muži v černém.

I´m still alive.

9. dubna 2015 v 19:59 | zoufalá nána hledající pana Božského
Neskutečně se za sebe stydím, úplně jsem se na to tady vybodla. Né, že bych zapomněla, že blog existuje, ale nebyla chuť a ani čas napsat jedinou čárku. Dobře, tak čas by se možná našel, ale ta chuť se vytratila. Ovšem, když jsem tady dneska přišla, zhrozila jsem se, jak je to zanedbané a poslední článek je z doby před dvěma měsíci. A přitom je tolik toho co bych chtěla napsat. Tak tedy popořadě.
Všem moc děkuji ke gratulacím ke vztahu, který skončil dřív, než pogratulovali i ti poslední. Řekněme, že to bylo kvůli velké neslučitelnosti našich životů, je to přijatelnější vysvětlení než jaká je skutečnost. Po tom co jsem dorazila do práce celá v slzách jsem se zvedla a řekla si, že já přece taková nejsem, přece vždycky všechno hodím za hlavu a netrápím se tím. A tak jsem to udělala. Postavila jsem se tomu a znovu randím. Tak snad se zase na mě usměje štěstí.
Zkouškové jsem zvládla překvapivě docela bez újmy na zdraví, i když jsem skončila o týden později než jsem doufala kvůli své blbosti. Ano, miluju tě farmakologie. Taky jsem díky jednomu předmětu přišla o svou spolusedící, kterou těsně po zkouškovém vyhodili. So sad.
Začala jsem pracovat v Tescu, což už není taky moc aktuální, protože se chystám plazit po kolenou u hlavní sestry v nemocnici, aby mě přijala na jakékoliv místo. Všechno je lepší, než dělat to, co dělám. Ponižující práce, kdy se po vás všichni vozí. Jistě, nebudu si stěžovat, jiní jsou na tom hůř, ale když mám možnost volby, proč nezvolit to menší utrpení?
Zase jsem měla měsíc praxe v lékárně a byl to skvělý měsíc. I když jsem schytala to nejhorší jako stěhování zrušené lékárny a ukládání zboží, tak jsem si to užila. Dostala jsem skvělé dárečky (pššt, vůbec to není zakázané, budem dělat, že jsem nic neřekla) a všichni se ke mně chovali moc mile. Naprosto rychle to uteklo a já se musela vrátit do té podělané školy, kde se všechno kupí a já nestíhám. Ale to nikoho nezajímá a tak proč nenaflákat x miliónů testů během týdne.
Během praxe jsem o víkendu zažila naprosto skvělou akci, kdy jsem po sto letech viděla H. (svého bývalého spolužáka), který mě a M. pozval na kafe. Ehm, kafe. Skončilo to u čtyř tequil, dvou sklenkách vína a dvou pivech. Byly jsme rády, že jsme došly domů. Seznámily jsme se s kamarádem od H. a když už jsme měli všichni řádně v žíle, zeptal se nás na co tančíme. Ze srandy jsem nadhodila, že já jedině na soundtrack z Titaniku a po chvíli začal skutečně hrát. Tak jsme tedy šli zaploužákovat, no spíš jsme se s R. málem počůrali smíchy. Jediní jsme tancovali a pak se nám dostalo potlesku od pár pánů u baru. Náramný večer. (Že M.? )
Tak snad jsem řekla, co jsem chtěla. Tak zase za dva měsíce! (Ne, to byl žertík)

A je tu ještě přídavek, ty dva měsíce ve fotkách.

Další etapa začala

2. ledna 2015 v 11:45 | zoufalá nána hledající pana Božského
Tak tady máme nový rok. Nový rok, který začal opravdu dobře! Silvestr jsme strávili v Ostravě na bytě, kde jsme už tradičně každý rok. Takže od rána doma probíhaly přípravy. Nejdříve jsem musela napéct, abych nenesla prázdné ruce, takže listové těsto mě opět zachránilo. Den tak nějak utekl (to bude tím, že jsem nestíhalaú a už jsme seděli v autě směr Ostrava.Dorazili jsme, převlékli jsme se do kostýmů a započali naši trapnost.
Letošní téma bylo Děvky a faráři a ironií je, že nejvíce zboření byli faráři. Ještě před půlnocí mě naučili pro mě dosud neznámou chlastací hru - Sancho a i když jsem ze začítku jako amatér pila skoro pořád, časem už jsem se chytala a pila čím dál tím míň. Teď bych jí hrála pořád.
O půlnoci jsme se šli podívat na ohňostroj na Radnici a i když my neměli jedinou petardu, ani blbou prskavku, málem nám kolemstojící sebevrazi 2x utrhli nohy. No, jsem celkem ráda, že jsme to všichni ve zdraví přežili, ale je to fakt boj o život. Fotky jsou nezveřejnitelné, takže doufám, že někde upadnou v zapomnění, videa jakbysmet.
Spát jsme šli v 6, ale usnout se nám podařilo až v 7 hodin. V 10 už jsme cupitali na snídani a ještě chvíli hráli Activity, poté co se probudili úplně všichni, i ti nejzbořenější (ano vím že to čteš Čosnek!) jsme se pustili do úklidu (až na tebe! a nevymlouvej se, že jsi utíral nádobí! O.o)
Domů jsem se dostala až kolem půl čtvrté odpoledne a už jsem se nezmohla na nic. I ležet a neusnout mi dělalo neskutečný problém. Pustila jsem si na Coolu maratoń Simpsonových, ale stejně jsem jeden díl prospala.
Každý se mě ptá, jaké předsevzetí jsme si dala. No, původně jsem nechtěla, ale nakonec jsem se rozhodla, že mým předsevzetím je udělat zkoušky, zajít si k zubaři (děsně mě bolí zuby, ale jsem podělaná strachy) a zhubnout. Jaké jste si dali vy?
Nový rok přece jen už přinesl něco skvělého. I když, nevím jestli zásluhy nepřísluší ještě roku 2014. Ano, i já jsem konečně mohla použít na facebooku tlačítko Je ve vztahu. Jde to celkem rychle, ale nima času na gupoty! Žijeme jen jednou a žijeme jen krátce.

Tak bych Vám popřála mnoho štěstí do nového roku, hodně lásky, především zdraví, protože to by mělo být to nejdůležitější a také, aby Vám nový rok přinesl spoustu splněných přání.
♥ ♥ ♥ ♥

Pusa na dobrou noc. Třikrát.

26. prosince 2014 v 10:22 | zoufalá nána hledající pana Božského
Tohle se snad stalo poprvé, kdy se mi téma týdne hodí k mému prožitému týdnu, ale popořadě. Víkend byl celkem - ehm jak to nazvat - líný. Nic moc jsem nedělala, protože jsem si stihla udělat úklid už v pátek. Vlastně vůbec nevím co jsem dělala. Nejspíš jsem chodila s hovnem na hlavě a v teplácích s výrazem Who cares.
Pondělí bylo super! Přemluvila jsem jednoho (ehm) kamaráda, aby šel se mnou do kina. Tučňáci z Madagaskaru jsou fajn, ale víc jim sedí seriál. Přesto jsem se zasmála. (Nebudu raději komentovat to, že jakožto už dávno né náctiletí jsme tam byli nejstarší. Navrhovala jsem, abychom si ukradli nějaké děcko, ale z nějakého důvodu jsme to neudělali - kdo ví proč.) Zašli jsme na kafe, pak tedy do kina a nakonec na večeři. Dali jsme si pizzu, ale v kuchyni jim to hrozně dlouho, tak se nám co chvíli chodila číšnička omlouvat. Asi po hodině nám ji teda přinesli a nebyla vůbec špatná, ale nebyla to nejlepší jakou jsem kdy jedla. Jako kompenzaci za dlouhé čekání nám paní číšnice donesla dezert grátis. Byl skvostný. Štrůdl s horkými jablky a šlehačkou. Mňam. A abych tedy navázala na téma týdne. Po večeři jsme tedy jeli domů. Tedy, on mě vezl domů. A pak nastala ta trapná chvíle v autě, kdy nevíte, kdy je ta správná doba vystoupit. Tak jsem tedy zavedla na něco řeč - jak se znám, tak to byla nějaká nesmyslná blbost, abych nějak zabila čas. Pak už to ovšem bylo nevyhnutelné, přece nemůžu zkysnout v tom autě na věky věků a taky vylézt bez ,,rozloučení" by bylo krajně trapné. A tak tedy přišlo velice romantické políbení v autě za svitu měsíce. Prostě pusa na dobrou noc. Třikrát.
V úterý jsem měla scuka se skvělou kamarádkou, kterou jsem neviděla už půl roku, protože je na výměně v Německu. Bylo to skvělé. Pokecaly jsme, dostala jsem dodatečně dárek k narozeninám (hrníček, šátek a čokoládu, vše německy echt kvalitní!) a daly jsme si pizza rohlíčky. Slečna se nás tedy zeptala, na kolik dílků jí každá chceme, kamarádka, že tedy na osm a já řekla ze srandy, že jenom na čtyři, osm bych jich ani nesnědla. Po tom, co jsme u toho tak funěla, jsem konstatovala, že příště pouze na dva!!!
Středa. Štědrý den. Pomalé přípravy, naši si ještě skákli do obchodu pro čerstvé pečivo a na pivo. Tradičně jsem si kecla k telce a koukala na pohádku. Letos jsem si vybrala Shreka. Už bych ho mohla dabovat, ale stále je to skvělý žrádlo! Večeře byla - no beru jí každý rok jako dosti nezvyklou. Možná je to divné, ale my společně jíme skutečně jen jednou do roka. Pod stromečkem jsem nedstala nic, co bych nečekala. Většinu jsem si kupovala nebo vybírala sama. Žehličku na vlasy, spoustu ponožek, trička, sluchátka, knížku (Silo!) a spoustu dalších blbůstek. Večer už jsem si jen psala s panem líbálkem, poslouchala hudbu a četla si. Ve čtvrtek jsem měla sraz s nějlepšími přáteli, předali jsme si dárky, pokecali a dělali cypovinky.
Celkově tyhle svátky jen lenoším, ale od zítřka se učím! Slibuju, dneska už není čas. Vyrážím za panem XY pro další pusu.
A zítra konečně do kina na Hobbita 3D! ^3^

Můj nový diář, jsem z něj absolutně nadšená! :)

Stále je legrační říkat Chimichanga!

14. prosince 2014 v 17:03 | zoufalá nána hledající pana Božského
Zahjuju svůj obvyklý rituál a zapínám YOUTUBE, pouštím první co mě cvrnkne do nosu, na uklidnění a abych se koncentrovala na psaní. Přemýšlím co jsem dělala celý týden a vlastně jsem jím jen tak proplula.
V neděli jsem si objednala novou paměťovku do mobilu, protože už mi nestačila, tak jsem si objednala 16GB a když už jsem byla v ráži, tak taky knížku Silo k Vánocům. A tak mi ještě to odpoledne přišla SMS, že kniha na mě čeká a v pondělí ráno mi přišla zpráva, že už na mě čeká i paměťovka. No, do školy se mi moc nechtělo, tak než jsem tam dorazila, všechno už jsem si vyzvedla. Dorazila jsem o hodinu později, ale stihla jsem v laboratoři připravit ještě zinkovou pastu na akné a opary. Od oběda už mi ten den splýval, protože jsem se učila na analýzu, kde jsme stejně ten slíbený test nepsali. Udělala jsem největší chybu, že jsem si do školy koupila Kofolu na pití a pak celou noc jsem byla vzhůru. Ráno jsem ani nemohla vylézt z postele. Do školy jsem dorazila v polospánku, podělala test odešla jsem raději dřív. Už jen pro to, že jsem se chtěla potřebovala učit na test z chemie. Ten jsem následně ve středu taky podělala, ale snad bych měla mít dostatečně bodů. O fous. Bojkotovala jsem tělocvik, který nám tam byl násilně přidán navíc a šla jsem místo něj domů. Učit se na přípravu léčiv a angličtinu. Zvládla jsem obojí. Byl čtvrtek, čili pro mě to je konec škloního týdne, protože v pátky mám volno. Takže jsem se rozhodla, že skočím do vědecké knihovny. Nevím jak to máte ve vaších knihovnách, ale u nás příjdeme, v databázi na počítači si hodíme do jakéhosi "košíku" jaké knihy chceme a pak nás knihovnice zavolá a předá nám je z archívu. Já byla v té knihovně podruhé v životě a poprvé jsem byla zmatená jak lesní včela, ale byla tam se mnou kamarádka a ta mi pomohla. Jenže tentokrát jsem byla sama a opět zmatená. Vložila jsem tedy do košíčku tři knihy a čekala, kdy zavolají mé jméno. Pět minut ... deset .... patnáct. Paní knihovnice byla moc milá a šla se zeptat dozadu, kde to vázne. Prý tam žádné knihy nemám. Zjišťujeme co jsem udělala špatně, odeslala jsem to, ale knihy, které zrovna na skladě nebyly, asi bych tam čekala sakra dlouho! Tak repete! Ujel mi autobus, takže jsem musela mrznout při čekání na další.
V pátek jsem byla jak na trní, těšila jsem se do Předvánoční Vídně a tak jsem se uklidnila novými děli 2 BROKE GIRLS, bože, jak já se na ně těšila! Zhltla jsem je na jeden nádech a už zas nemám na co koukat!
Sobota. Vstávání v 1:25. Snad nikdy jsem tak brzo nevstávala. Cesta na autobus, kdy nikdo nevěděl, odkud to vlastně jede. Hurá! Ve tři ráno už sedíme v buse a jedeme vstříc novým zážitkům.

Je legrační říkat Chimichanga!

7. prosince 2014 v 11:25 | zoufalá nána hledající pana Božského
Taky jste někdy měli tak psychicky náročný víkend, že jste měli chuť sednout si na zem uprostřed místnosti a klimbat se dopředu a dozadu? Tyhle týdny mám poslední dobou pořád.
V pondělí jsem jako obyčejně jela do školy, ale obyčejně ze školy jít nešlo, doslova jsem od tama dobruslila na tramvaj. Poté od tramvaje na bus, kde jsem musela čekat poměrně dlouho, autobus měl spoždění a ještě k tomu mi ujel přestupní. No, takže jsem stála o 18:45 na zastávce a další bus jel až v osm. ( A kdo ví, jestli vůbec jel.) Takže jsem volala papínkovi, aby mě vyzvedl, jinak umrznu. Díky bohu se smiloval a vyzvedl mě. Mimochodem, byly to fakt super narozeniny!
Byla jsem tak znechucená tím, že trochu zamrznou cesty a doprava kolabuje, takže jsem v úterý zůstala doma, řekla jsem si, že mi to jen prospěje a já se budu moct učit. Takže v úterý jsem lenošila, učila se, lenošila a na konci dne jsem konstatovala, že vlastně nic neumím a celý den byl zabitý.
Středa byla celkem únavná, test jsem zvorala, dvě hodiny čekála na tělocvik a potom nás všechny tělocvikář utahal jako šňůry od záchodu. Cestou domů jsem se ještě chtěla v buse učit, ale byla jsem hrozně unavená, tak jsem podřimovala. Večer jsem dojela domů, ale musela jsem se ještě učit pár stránek do farmakologie, chtělo se mi strašně brečet. Nelezlo mi to do hlavy a to, co jsem uměla den před tím jsem taky zapomněla. Houpy, houp, dopředu, dozadu.
Smířená, že to nenapíšu, jsem si to ještě ráno snažila zopakovat, ale nedoufala jsem. Test jsem napsala, že jsem napsala, vymýšlela jsem si spíše pohádky. Zbytek dne už byl celkem v pohodě. Ve dvě jsme jely přes půl města pomáhat do fakultní nemocnice. Vysloužilé sestry měli předvánoční sraz a my jsme dělaly baristky a číšničky, docela jsme se nasmály. Cestou domů my málem umřely nohy! Auu...
Pátky mám volné, takže je naprosto miluju. Uklidila jsem, upekla své první kuře (mňam!) a těšila se na víkend!
V sobotu jsme si řekla, že se budu učit, prd! Prolenošila jsem celé dopoledne a pak jsem vyrazila směr na bus! Narozeninová oslava v suhsi baru. Originální! Bylo to výtečné, dostala jsem ty nejlepší dárky. Knihu B.Jonesové: Láskou šílená (♥), termoláhev, aby mě měl kdo po nocích zahřívat, když už jsem tak zoufale sama, náušnice a dvojpatrové Toffifee. Potom jsme to ukončili v Irském baru. Absinth vůbec není tak špatný, jak o něm všichni tvrdí.

Při songu Lovers On The Sun skáču na míči jako na koni, jsem hrozně drsný kovboj.

21. listopadu 2014 v 18:22 | zoufalá nána hledající pana Božského
Pustím si nějakou uklidňující písničku a pustím se do psaní, dobrá, už jsem vystřídala tři písničky, trochu jsem si zazpívala, ale teď už směle do toho.
Škola už se lepší, ale stále to není ono, navíc se každý učitel rozhodl, že nás nenechá dožít se Vánoc a tak si každý naplánoval na každý týden nějaký testík, seminárku nebo, nebo už vlastně nevím co by si na nás ještě mohli vymyslet. To co jsem zvorala si pomalu, ale jistě napravuju a pokud jsem zvládla dnešní písemku, tak jsem to snad už opravila na dobro. Teď už jen nepodělat další.
Dneska jsem se registrovala ve vědecké knihovně, oficiálně je ze mě intelektuálka (dobře asi ne, ale nekazte mi prosím tu radost). Hned jsem si půjčila knihu Farmakologie bolesti, tak snad mi to pomůže napsat seminárku do farmakologie. Na fotce čipovky, přes kterou se objednává vypadám jak vorvaň bez domova a kdyby to bylo možné, někde bych tu kartičku nechala zapadnout do zapomnění, bohužel to nejde, stejně jako s občankou, řidičákem a pasem. Fňuk.
Letošní narozeniny jsem se rozhodla slavit v Sushi baru. Zítra tam musím poslat rezervaci a myslím, že to bude velice zajimavé a hlavně, konečně v mých jednadvaceti letech kultivované.
Pozvala jsem i bývalého přítele, v domnění, že jsme dobří přátele. To jistě jsme, jenže on si to gesto nejspíše špatně vyložil a tak jsem raději stáhla celé pozvání (snad si togho nevšimne, že jsem ho odebrala z události na facebooku).

Už asi měsíc se snažím nějak pozměnit design blogu, ale zanechat stávající styl, protože je jednoduchý a moc se mi líbí, ale zatím se mi to nedaří, takže udělám asi jen malé, nepatrné změny.

,,Už je tu mlíkař, na nohou má botky."

31. října 2014 v 15:21 | zoufalá nána hledající pana Božského
Poslední deníčkovský záznam byl před měsícem? Něco je tady špatně. Ano, už vím. Otevřu okno s novým článkem a než vymyslím nádpis, rozmyslím to, zavřu celý internet a raději se jdu koukat na Once upon a time. Možná to bude tím, že se toho za tu dobu celkem hodně stalo.
Stalo se to, že jsem jako idiot umyla vodní dýmku, položila na odkapávač, aby uschla a potom do ní o pár desítek minut později strčila a váza spadla na dlažbu v kuchyni. Kousek kachličky se odlomil a váza byla kompletně na sračky. Uklidila jsem to a šla na internet, že si tedy koupím alespoň ten jeden díl. Bohužel, jenom ta váza stála víc než jsem za tu dýmku dala, tak jsem si raději objednala hned novou.
Taťka měl narozeniny, tak jsem se po dlouhém hloubání a dloubání domluvila s mamkou, že mu tedy objednám autokosmetiku od Horsta Fuchse. (Kdo by neznal reklamu, kde Horstík smaží vajíčka na kapotě auta?) Jsem moc ráda za to, jakou radost mu to udělalo, jen mojí peněžence se to moc nelíbilo. A vzhledem k tomu, že mamka zjistila kolik to stálo, rozhodla se, že chce určitě na kulatiny dvakrát dražší dar. No, nevím jak moc drahé to je, ale uvažuju, že jí objednám do Fish spa.
Celý měsíc jsem absolvovala praxi u Dr. Maxe. Dostala jsem se ke všemu, od patlání mastiček, ušních kapek přes administrativu až k prodeji léků. Vážně mě to tam bavilo a jsem ráda za volbu školy, i když mě tak brutálně nebaví, ale myslím, že to povolání prostě a jednoduše za to stojí.
Předminulý víkend jsem se jela podívat za C. a M. do Olomouce. V pátek veřčer jsem nastoupila do LE a vyrazila vstříc novým dobrodružstvím. Bylo to skvělé. Vyzkoušela jsem Tequilu gold, vyšlapala milión a jeden schod a obešli jsme snad tisíc barů než jsme někde zakotvili.
Návrat do reality už nebyl tak veselý. Ve škole se mi totálně nedaří a tak jsem se včera nad sebou zamyslela a rozhodla se, že takhle to fakt nejde. I když je pátek a já mám v pátky volno, strávila jsem celé dopoledne nad školou. Snad mi to vydrží. Fakt se hodlám snažit. Dokonce jsem se tenhle týden stihla domluvit s jendou učitelkou, která bude dohlížet na mou absolutorskou práci o hemoroidech. Jsem za ní ráda. Vím, že pokud dojdu až k absolutoriu, tak s ní to prostě dám.

Noc je temná a plná hrůz

28. září 2014 v 13:30 | zoufalá nána hledající pana Božského
To, že je tady ticho po pěšině má svůj důvod. Škola mě zaměstnává dostatečně a už teď mám pocit, že jí prostě a jednoduše nedávám. Každý týden píšeme test z farmakologii a já z těch dvou neudělala zatím ještě ani jeden. S každým "eNkem" mi přibývá v testu otázek, takže místo pěti mě příště čeká patnáct. Připadám si trapně, hloupě a nemožně. Pokaždé když se na ten test podívám, mám v hlavě totálně vymeteno.
Vše nechávám na poslední chvíli, ale ze školy se vracím třeba v 18 nebo 19 hodin a pak nemám na knížky a učení ani pomyšlení, plácnu sebou do postele a jsem ráda že žiju. A ani to už ne.
C. konečně využil svůj dárek a nás vzal s sebou. Paraglading na Javorovém vrchu. S N. jsme zůstaly dole a zaznamávaly jsme jeho let a M. jela s ním nahoru a zaznamenala jeho rozběh. Jsem moc ráda, že si to užil. Slíbily jsme mu, že na 30tiny dostane seskok padákem a na čtyřicítku seskok bez padáku.
N. se na půl roku teleportuje do Německa a mě tady nechá samotnou. Je to jediná kamarádka, kterou tady během školního roku mám, protože všichni se přemisťují do Olomouce.
Děda, který nám řádně komplikuje život má zákaz chodit k nám domů. Jasně, je to kruté, ale není to tím, že bychom neměli úctu ke starším, ale k němu prostě nelze mít úctu a být k němu hodný. Alkoholik, který si myslí, že si může dovolit všechno, i ke mně. Sotva na mě jenom sáhl a řekl, ať příjdu k němu, tak dostal takovou čočku. (Samozřejmě ode mě ne, protože já jsem starý srágora, který letí s každým bolístkem za maminkou.) Alespoň jsem vyhrabala svůj pepřový sprej, který ležel zapomenutý v kapsi od kabátu. Bez něj ani krok.

Teď už mi nezbývá nic jiného než uklidit ten binec v pokoji, který vypadá jak po výbuchu jaderné elektrárny a plácnout sebou nad knížkou.
Cesta z Javorového. Auto selfie

Deníčkově a chronologicky

14. srpna 2014 v 11:33 | zoufalá nána hledající pana Božského

Pondělí 11.8.

Ehm, poslední den třídenního volna. Venku uhodil hrom jako hrom a já si málem cvrnkla do textilu, jak moc blízko to zaburácelo. Vybírám nový mobil, mamka ze mě umírá, proč že potřebuj nový? Ale ví, že se mnou nepohne. Když už se mi nějaký líbí, příjde lepší. Nechci utrácet majlant, chci nějaký dobrý a cenově přijatelný. Bingo, asi ho mám. Jestli si to zase rozmyslím, kopněte mě do hlavy. Příští týden ho objednávám.
Konečně jsme s H. předali M. dárek, na to že měla 18. května narozeniny, dobrý výkon. Vtipkovali jsme, že jsme to mohli nechat až na příští rok. Prostě toho bylo moc. Bylo fajn, zase na chvíli posedět a pokecat.

Úterý 12.8.

Konec volna, ráno 4:20 vstávání a šup ve 4:50 na autobus. Potřebná doba k vypravení se mi zkracuje. Kdysi jsme potřebovala hodinu, pak 45 minut a teď už potřebuju jen 25-30 minut. Velká vizita, spousta práce, naštěstí odpoledne byl klid. Doktorka mě nazvala workoholikem, jsem přece student, mám si užít prázdnin, ha, to bych pořád nesměla kysnout v nemocnici. Vypila jsem si fruko a rozbalila Toffifee, které jsme dostali od nějakých příbzných pacienta, ztrácím přehled. Honila mě žravka, takže jsem pak snědla ještě tatranku a šáteček. Nepolykala jsem, hltala. Fuj! Domů jsem se vrátila s dobrým pocitem, že jsem pomohla sestře na noční s toaletama pacientů, zůstala jsem přes čas, protože by to chudák sama nezvládla. Ten den a i ten další mi pořád děkovala. Nejen s dobrým pocitem, ale vrátila jsme se i s bolavýma nohama. Z čeho mě tolik bolí lýtka?

Středa 13.8.

Dnešní služba byla s mou "oblíbenou" kolegyní, která ke všemu zaspala. Ošetřovatelka musela jako doprovod jet do Karviné a tak na mě zbylo spacifikovat a přebalit, převlíknout, umýt celé oddělnení. Ještěže mi alespoň s prvníma dvěma pokojema stihla pomoct ošetřovatelka než odjela, zbytek jsem zmákla. Když si vzpomenu, jak jsme na školní praxi měli dvě studentky jeden pokoj a nestáhaly jsme a nevěděly jsme co dřív, tak to nechápu a těžce se směju. Tohle už asi nehrozí.
Lýtka mě stále bolí jako prase, rán osjem se nemohla ani postavit, to rozchodím.

Čtvrtek 14.8.

Ještě 4 hodiny a musím se oblíkat na noční. Nohy stále bolí. Pročítám si články. Zaujali mě dva - Infinity popisuje Jaký má život muže plus a mínus (zde) a taky zpověď z roku 2011 blogerky T. o znásilnění. Silné a emotivní. (tady). Ještě dnes a pak od pátku do neděle volno. Diář až do konce mám totálně zapráskaný. I ve svém volnu budu po naší nemocnici lítat, s mým milovaným dědečkem po neurologii a diabetologii, vždy to byl můj sen.

Dopisy mé velikosti

9. srpna 2014 v 15:03 | zoufalá nána hledající pana Božského
Původně jsem zamýšlela napsat článek k TT, jenomže po napsání první věty jsem to vzdala, vlastně jako skoro vždycky. A tak jsem se rozhodla pro něco originálně neoriginálního, něčeho co napsal na svůj blog snad už každý. Ovšem, já to udělám v jednom článku DOUBLE. Napíšu velmi krátký dopis mému budoucímu JÁ a k tomu ...to byste nečekali...i svému minulému JÁ.

Mé kdysi JÁ,
kdyby jsi tak věděla co všchno tě v životě čeká a kolik nervů tě to bude stát, raději by ses ani nenarodila, ty jedna zbloudilá spermie! Kdybys věděla, kolik lidí tě nečekaně opustí, kolik lidí tě nemile překvapí, vzdala bys to! Ale přece jen stojí za to žít, alespoň pro těch pár šťastných okamžiků.

Chtěla jsem si nadpis vycucat z prstu, poznámka pro příště - NEJDE TO!

6. srpna 2014 v 20:07 | zoufalá nána hledající pana Božského

Tok myšlenek...

Dny a noci plnyou, neděje se nic a vlastně se toho děje strašně hodně. Babička s dědou se od sebe odstěhovali. Děda teď oxiduje v bytě pod námi. Užírá se se svými psyhosomatickými nemocemi a já se snažím na něho uplatnit placebo. Jsem prostě vyčůraná sestra a lékárník. Doktoři se zbláznili, 50 doktorů naráz mě úkoluje a já se asi poseru. Pacienti mi dávají čokoládu za to, že jsem jim dala projímadlo při zácpě. Že by nová rovnice? Za hovno čokoláda? Občas bych si fakt sedla na zem a houpala bych se dozadu a dopředu. Ná-ny-ná-ny-ná-ny-ná! Brácha si myslí, že zabijím pacienty, ne, oni umírají sami. Mám vytahané ruce, nebudu se už s nikým tahat. Poslední dobou mám problémy se spaním, možná to bude tím počasím. Dala jsem druhou šanci Sherlockovi. Ještěže tak. Britové umějí skutečné seriály. Dobře, to jsem věděla i před tím. Teď by bydlo si ďobnout nějakou pilulku, nabídněte něco. Mám pořád žízeň. Dala bych si meloun nebo marshmallows.

Hraní na deníčkování

19. července 2014 v 10:35 | zoufalá nána hledající pana Božského
Koukaje do archívu zjišťuju, že pravý deníčkovský čláek jsem psala naposledy před měsícem. No, ono se toho taky moc nedělo. Po tom co jsem dodělala už všechny zkoušky a tady na blogu se radovala, říkala jsem si, že už konečně nastáváv období pohody a klidu. Mimo práci, kde strávím většinu času to v pohodě je. Akorát z těch prázdnin nemám vůbec nic. Za měsíc prázdnin jsem si vyrazila jen jednou. Hmm... Dobře, dvakrát. Takže nic moc. Mezi lidi moc nechodím, protože po práci jich mám plnou dupku.
Aby to bylo to pravé vzrůšo jsem nemocna. Už přes týden jsem nachlazená, kašlu, smrkám a hekám. Ovšem nebyla bych to já, kdybych do sebe necpala nanuky po kilech a neměla přímo před čumákem puštěný pro mě vysoce škodlivý větrák.
S panem dokonalým se to dokonale utlumilo. Nepsal, nevolal, já taky na něj prděla, protože proč se mám snažit. Za těch pár měsíců jsem z něj stejně nic moc kloudného stejně nevytáhla. No nic. Byla jsem na "rande" s jiným, ehm, čirou náhodou jsem zjistila, že spolu pracují a že mě s "panem dokonalým" viděl. Ale bere to sportovně a řekla jsem mu, že mu stoprocentně do zelí neleze, protože žádné zelí už není! Tím zoufalým čekáním na něj jsem ho všechno snědla. A tak uvidíme v co se to vyvrbí.

Pár zachráněných fotografií aneb jak jsem prošťourávala zákoutí blogu

8. července 2014 v 10:40 | zoufalá nána hledající pana Božského
Bylo nebylo, jednou na tomto blogu existovala jedna rubrika, která z nějakého nevysvětlitelného důvodu zmizela. Po 100 letech byla vykopána a byly v ní nalezeny fotografie. Ne všechny se ovšem nebojácné princezně na černém oři podařilo zachránit. A i když jsou staré jako svět sám, jsou plné nostalgie a léta. Tak pokud se někomu zdá, že tyto fotografie už viděl, tak ano, před 2 lety. (Tehdy mě zachvátila horečka minimalizace, takže všechno je malé, škoda. )

Kravín


Květiny, rostliny






Jiné

Vlakové nádraží



Pupek nacpaný třešněmi

24. června 2014 v 18:14 | zoufalá nána hledající pana Božského
Hmm, hmm, ať se přihlásí ten, kdo prolezl zkouškovým do dalšího ročníku! (Ano, mám zvednutou ruku!) Poslední va týdny byly jak psychicky tak i fyzicky náročné. Ba co víc, už jsem myslela, že rezignuju. Pomalu to vypadalo, že si sbalím kufr, otevřu skříň a odejdu do Narnie. Ale jsem na sebe pyšná! Dokonce jsem uvažovala o odměně pro sebe samotnou. Hmm... Mobil? Řím? Jiný nápad?
Práce je celkem náročná hlavně na vstávání, ale za těch několik dní jsem zjistila, že mi asi nejvíce vyhovují noční. Není tolik práce, prospím se a je celkově pohodička. Nemusím v noci cestovat do okolních nemocnic (i vzdálených) sanitkou, jak má ve zvyku mě staniční stále posílat. Asi vytušila, že neumím říkat ne. Když trčím v 30 kilometrů vzdálené nemocnici, kde čekám dvě hodiny na sanitku, říkám si: ,, Mlč Dominiko! Nic neděláš a stejně tě za to platí!" a tak zarytě mlčím a usměju se kdykoliv mi řeknou, že pojedu znovu. Jsou i horší věci.
Absolutně jsem se nestíhala učit, tak jsem byla celkem smířená s tím, že si některou ze zkoušek určitě zopakuju, ale naštěstí jsem měla šťastnou ruku a vytáhla si pokaždé téma, které jsem jakš takš uměla, ale byly to velké krize. V době největší nervozity ze zkoušek mi kamarádka na zklidnění poslala básničku o televizních reklamách. Možná je to staré, ale dost mě to pobavilo, hlavně ta část s Oreem.

Nemocnice, Chinaski, střípky z lékárny

11. června 2014 v 16:26 | zoufalá nána hledající pana Božského
Dlouho jsem nic nenapsala deníčkově. A vlastně je vyjímečně o čem psát. Ani nevím kde začít. (Že by od začátku?)
Už je to několik týdnů, co jsem konečně okusila to, co vlastně už rok studuju. Minulý týden jsem skončila praxi v lékárně. Bavilo mě to, ale věřím, že mě to bude bavit ještě víc, až nebudu jen "holka pro všechno". A nejvíce se těším na to, až budu vědět, k čemu všemu je ta horda léků. Názvy jsou mi občas povědomé, ale ani za prd nevím, k čemu ten lék je. Ale alespoň jsem zase zkusila něco nového a něco nového mi to přineslo.
Zařekla jsem se, že do nemocnice mě už po maturitě nikdo nikdy nedostane. Hádejte kdo dělá teď sestru na interně? Po neúspěšných několika pohovorech jsem se už řádně nasrala a poslala jsem životopis do nejbližší nemocnice. Neočekávaně mi nabídli, abych dělala záskok za jednu sestru, která dlouhodobě onemocněla (výhledově na pár měsíců). Takpo všem vyřizováních jako byl výpis z trestního rejstříku, z lékařské dokumentace, ověření kopie maturitního vysvědčení, jsem se konečně dostala k personální a dokonce už jsem dneska oficiálně nastoupila. Nebylo to tak zlé, ale po roce, od té doby co jsem byla v nemocnici naposled, jsem toho hodně zapomněla, ale tak já si na všechno vzpomenu.
V sobotu jsem si zaskočila na Chinaski do vedlejší obce. Neposlouchám je, ale kluci byli suproví, dokonce jsem se chytala u všech refrénů, taky aby ne, když je věčně vyhrávají v rádiu nebo na Óčku. A když už jsme tam teda byli, tak jsme zůstali i na Kabát revival. Nooo, už jsem se chytala méně, ale Malou dámu znají snad všichni.
Vedro, vedro, vedro. Paří se mi i kůlky, které nemám. Třeba něco dělat do školy. Nemůžu to furt odkládat.

Zoufalá nána čekající na sms od pana Božského

17. května 2014 v 20:32 | zoufalá nána hledající pana Božského
Mráčky, mráčky! Snažím se nějak zabavit. Brečím nad seriálem a namlouvám si, že se mi snad uleví. Deprimované já se vrací, nějak přešla euforie. Svěřovat si s bývalým navzájem svoje problémy není až tak super, jak jsem čekala. No, alespoň vím, že jsem neudělala chybu, když jsem ho nechala. Přestávám chápat lidi. Chápala jsem je snad někdy? Věci, vztahy, co měly trvat věčně, už asi nejsou. Nebo jsou, ale drží je už poslední nitka té obří pavučiny přátelství. Přece to takhle nejde. Měla bych snad bojovat? A proč bych vůbec měla bojovat ? Já tady jsem pořád, ale ta osoba ne. To bude ta chyba. Já tady jsem pořád, ale asi mám být jinde.

DRUNK IN LOVE

12. května 2014 v 18:14 | zoufalá nána hledající pana Božského
Chvilku trvá než si nastavím židli a najdu na youtubu něco co by vyhovovalo mému dnešnímu rozpoložení. My milkshake brings all the boys to the yard. Celé odpoledne se chystám něco napsat na blog. Kroužím tady nad článkem sice už týden, ale než se dokopu a vůbec ze sebe něco vyplodím, to stojí hodně úsilí a taky hlavně musím odhodit lenost.
Za těch 10 dní se toho událo - vlastně ani nevím jestli moc nebo málo. V pondělí jsem psala zápočet z latiny. No uvidíme, o víkendu jsem se samozřejmě nemohla soustředit, tak snad mě zachránil oto, že jsem měla latinu už na střední. Odpoledne jsme v přípravě léčiv dělali, že něco děláme a pak jsme vytáhli dort a zbaštili ho. Naprosto dokonalý čoko-malinový dort.

I see the clouds, and yes i'm ready

2. května 2014 v 9:58 | zoufalá nána hledající pana Božského

keep my feet, don't let me falter, rain down

Jde na mě jaro. Cítím se šťastná. Milka darovaná z lásky už heřeje můj žaludek a origami labuť z účtenky z pizzerie na mě kouká z poličky u počítače. Krásněji strávené jarní odpoledne jsem už nezažila věčnost (roky), možná to byl dokonce nejkrasnějí strávený 1. máj v celém mém životě. Dobře, dobře, už dost, protože jak znám Murphyho zákon, něco se zajisté posere.
Dostala jsem nabídku na pohovor. Už jsem ani nedoufala, ale stále nedoufám, že to výjde, ale nebudu jen sedět a litovat se, ale půjdu do toho s plným nasazením, s úsměvem a budu se bít! Good luck, Domčo! Jak trapné přát si sama sobě. O to horší je, že i sama sebe plácám po rameni.
Pročítala jsem si články u svých oblíbených blogerů a velice mě zaujal článek u Yominis TADY, doporučuji přečíst, stojí za to! Je to hlavně pro všechny, které už štve rozmazávání sebevraždy Džambulky!
Óoooo prokrastinace! Ty mocná čarodějko! Zase na všechno prdím a nestíhám, ale jsem tak Happy, že mi to ani nevadí.

I přes prosby některých jedinců, stále žiju

25. dubna 2014 v 14:45 | zoufalá nána hledající pana Božského

PARTY, CAR CRASH, ICE LOLLY

Óóó jak je to dlouho, co jsem se tady objevila. Občas jsem sem zavítala, sem tam čumla na nějaký ten blog, ale nijak zvláštní aktivitu jsme tady nevyvíjela. Pořád jsem nevěděla o čem psát, ale už se toho trochu nakupilo, tak snad je co.
Měla bych se učit, ano měla, ale nechce se mi. Mám poslední dva týdny školy a je to na mašli. Po tom co jsem úspěšně zvládla test z botaniky (v což jsme ani nedoufala), tak jsem se snažila na tenhle týden naučit chemii - failure. Doufám, že budu mít alespoň 10 bodů z 50.
V sobotu nejlepší kamarádslavil kulatiny (20), tak se jelo samozřejmě ve velkém stylu. V 6 hodin začátek v baru Zelená Vopice a jedeme až do rána! (To ,,V" tam skutečně je, to jsem si nevycucala z prstu.) No, nakonec jsem byla ráda, že jsme došla ve dvě ráno domů a do postele jsem se dovalila jen tak tak.
Středa byla celkově na hovno jela jsem na 10:00 na psychologii, která nám v podtatě ,,odpalda" protože z půlky třídy co tam měla být jsme došly jen 3. Výborně, proč ne? A tak jsem ve škole čekala až do půl třetí na analýzu. Naštěstí nás pustila dřív - no naštěstí. Neřekla bych. Když jsme šla ze školy na tramvaj, tak mi na přechodu zastavilo auto a pokývlo, jakože mám přejít. Zrovna když jsem přecházela, tak do něj v plné rychlosti narazilo druhé auto a vyjít tak o 2 vteřiny později tak nevím, asi teď píšu někde z nemocnice.
To podělanou středu a včerejší mrzutý čtvrtek kvůli písemce z chemie jsem si dnesak vynahradila. Cestou ze školy jsem zašla odnést smlouvu do lékárny, skočila do papírnictví pro tvrdé papíry na herbář a prupisky. (Proč vždycky všechny prupisky začnou dopisovat najednou?) Potom jsem skočila do obchodu taťkovi pro něco na zub, když má teda v neděli svátek a koupila si nanuk, abych si taky udělala radost. Dost mi to zvedlo náladu. Teď už jen čekám, kdy mi TEN,ON, ONO napíše jak se dnes měl v práci.
No měla bych omrknout, jak jsou na tom lisující se kytky, měla bych uklidit a dělat seminární práci do farmakologie. FUCK IT!

Utahaná jak splachovadlo na veřejném WC

4. dubna 2014 v 17:21 | zoufalá nána hledající pana Božského

Bus, wind, watching, eating

Seděla jsem v autobuse, poslouchala hudbu a vlasy mi čechral vítr, který proudil otevřeným oknem (a ničil mi můj účes, který jsem neměla!!!). Přemýšlím co budu dneska dělat. Už mám plán! NIC! Příjdu domů, udělám si oběd, napíšu na blog a pak budu vegetit. GREAT! Většinu z toho už mám splněno, tak už jen uklidit kuchyň, která je poznamenaná mým vařením a pak jdu na ten slíbený veget.
Jsem utahaná jak splachovadlo na veřejném WC. Ráno jsem musela vstát brzo, na to už nejsem zvyklá, většinu týdne mám školu na 9 nebo na 10. ( Ne, není to výhra, protože tam pak sedím do pěti.)
Zaznamenávám další úspěch. Jednička z anatamie, kterou jsem poctivě našprtala (viz obrázek níže). Dneska jsem se dokonce zapsala na termín zkoušky, takže připomeňte mi, že mám jít 9.6. na smrt.
Srandičky, srandičky a zasekla jsem se už u 2. úkolu ve své nové challenge. Bezvadné, o čem bych tak mohla psát fan fiction? Hlavně neříkejte GoT! To by byla totiž blogová sebevražda!
Minulý týden jsem šla do knihovny (dokonce ještě před tím, než mi poslali upomínku!). Chtěla jsem odnést prní díl GoT a s nadšením jsem si chtěla zarezervovat druhý díl. Když jsem přišla za knihovnicí a řekla: ,, Mohla bych se zeptat do pořadí na druhý díl?" Tak se na mě dívala jako na debila a odpověděla: ,, Ale my máme jenom ten první, víte jedna knížka stojí 500,- a jsme rádi, že jsme získali alespoň tu první knihu." Hmmm... bezva a jaký to má tedy smysl mít jen jeden díl? To byla poslední kapka, nasrala jsem se a hned v sobotu jsme si objednala čtečku knih a stáhla jsem si 2., 3., 4. a doknce i 5. díl. To že jsem si jí pořídila byla ta nejlepší věc za poslední dobu. Nedám bez ní ani ránu. Čtu zní, učím se z ní, vzala bych si jí, kdyby to šlo! Knihy jsou lepší než chlap. Když nás nějaka kniha zklame, tak jí zahodíme a vezmeme jinou, jak jenoduché.

Můj nový miláček, bez kterého se teď nehnu ani na krok. + Zeleninový salát s krutóny a anatomie.

Aneb když poslouchám výklad učitelky o enzymech. Totálné patlanina.

Genialita je jedno procento inspirace a devadesát devět procent potu. Thomas Alva Edison

28. března 2014 v 20:58 | zoufalá nána hledající pana Božského

HERBARIUM, DOE, PRIDE

Už nějakou tu dobu jsem na sebe nebyla tak pyšná jako v pondělí. Přes víkend jsem se učila na farmakologii, kterou jsem na poprvé nedala, co jsem zapomněla, jsem si zopakovala v autobuse a tramvaji a v celkem klidném stavu jsem dorazila do školy. Moje ,,oblíbená" spolusedcí se mě zeptala svojí typickou větou: ,, Umíš?" A já s pocitem, že to umím jsem se usmála a řekla: ,,Moc ne." Jasně, lhala jsem, ale lepší když je překvapena výsledkem. Nabídla mi tahák, ale já jen řekla, že ho nechci, napíšu prostě to co umím a uvidíme.
Otázky byly lehké, nechápala jsem, proč jsem to na první pokus nedala, no i když je fakt, že jsem se to v podstatě neučila. Výsledek jsem měla na e-mailu ještě ten den. ONE! ONE! ONE! I am so proud of myself!
Rozhodla jsem se, že dneska napůjdu do školy a udělala jsem si ,,volno". Ráno jsem vstala docela brzo, protože mě vzbudil bratr, který samozřejmě do školy šel. Udělala jsem si snídani, uvařila kafe, podívala se na televizi a potom jsem se pustila do úklidu. Uklidila jsem celý byt, byla jsem na sebe celkem pyšná, že jsem se nemusela ani moc přemlouvat. (Potěšil mě fakt, že první co řekla máma, když vešla do bytu bylo: ,,Hmmm, tady to voní čistotou.") Udělala jsem si oběd a sedla k přepisování zápisů a jako kulisu jsem měla puštěnou 3. řadu Game of thrones. Musím se na to podívat znovu, abych měla pečlivou přípravu před premiérou 4. řady.
H. se vrátil na víkend z Olomouce, tak jsme šli odpoledne i s N. na procházku. Samozřejmě jsem konečně měla příežitost nasbírat pár kousků do herbáře. A už jich mám sedm z dvaceti! Na to, že pořádné jaro ještě nezačalo to je slušný úlovek. I když narcis mě stál málem infarkt. Šli jsme totiž kolem nějakého pozemku a H. tam zahlédl narcisy. Řekl mi, ať pro ně velzu. Musela jsem se prodírat menšími křovinami, ale podařilo se mi 3 ukořistit. Najendou slyším H. jak kičí: ,,Domina utíkej!" Řekla jsem si, že je se mnou amén, že nás určitě někdo nachytal, ale najednou jsem uslyšela dusot po zvhlé půdě. Ztuhla mi krev v žilách. PES! Určitě to je pes co si por mě běží! Je po mě! Co teď? Utíkat? Ale kam!? Najednou kolem mě proběhla srna. Myslela jsem, že mi vyletí srdce. Taková potvůrka a tak mě vylekala. H. s N. údajně čekali, že budu křičet, ale na to jsem v tu chvíli neměla ani pomyšlení.

Mám erotickou peněženku, kdykoliv jí otevřu pi** vidím!

22. března 2014 v 14:43 | zoufalá nána hledající pana Božského

tattoo, job, happy

Poslední dobou si opět pohrávám s myšlenkou na tetování. Původně jsme si říkala, že ještě pár let vydržím a pokud se mi bude stále líbit stejný motiv, tak si ho nechám vytetovat, ale nevím jestli to vydržím. A taky jsem dost na vážkách. Ale všechno zastíní to, když si představím krásné ptáčky vytetované na zápěstí.
Do hledání brigády jsme se teď pustila s obrovskou vervou, registrovala jsem se na pár stránkách a nabízím úklid bytů, péči o potomstvo či dokonce i o seniory. Doučování angličtiny a chemie pro zákaldní školy. Cokoliv co mi bude nabídnuto beru v mžiku! Můj stav peněženky je skutečně žalostný. Je v ní jen vzduchoprázdno. A bohužel se v závislosti na mých financích musím dost omezovat. Strašně jsem chtěla na ples, na který jsem kvůli prázdnotě peněženky jít nemohla. Taky jsem konečně našla levnou čtečku knížek, ale stejná situace. Nemluvě že s jarem přichází i období oslav narozenin všech mých přátel.

Snad něco podobného?

Co uchovává můj archív aneb putování do pravěku

5. března 2014 v 19:58 | zoufalá nána hledající pana Božského
Při upravovování pár maličkostí tady na blogu (přesouvání článků do jiných rubrik, upravování archívu) mě napadlo zabrousit do starých článků a něco málo si přečíst. Když už jsem si tedy četla příspěvky, které tady jsou už nějaký ten pátek, tak mě napadlo, že bych si mohla vypsat nějaké zajímavé uryvky.

,,A. ještě spí, jsem zvědavá jestli ještě dýchá , kopat jámu jí ale nebudu, na to jsem moc líná, měla si jí vykopat než sem šla. Hledám lopatu a igelit."

Na tohle si CELKEM dobře pamatuju. Bylo to o prázdninách 2012, když naši odjeli na dovolenou. Měla jsem trochu ,,depku", tak jsem pozvala kamarádky, abychom zapily žal. Vlastně to dopadlo dobře a A. odešla domu po svých.

,,Musela jsem jít do obchodu. Včera už jsem olizovala dvířka od lednice, tak to potřebovalo doplnit zásoby. Začínám se podobat mé matce, věčně stojím u regálů a hledám levnější variantu toho, co právě držím v ruce."

Óo ano, od roku 2012 jsem se stále nezměnila, stále hledám ty levnější produkty. I když je pravda, že se občas rozšoupnu. Ale tak to si ve své tíživé finanční situaci nemůžu dovolit moc často. (Bacha! Ve škole si dávám to dražší kafe!)

,,Říkala jsem, že bych vrátila ty společné chvíle, kdy mi bylo fajn, ale ne, teď už ne. Teď bych to vrátila jedině v případě, že bych tě mohla shodit pod kola aut."

Chybí mi, ale to co jsme řekla před téměř 2 rokama stále platí. Jenom se podívám na ten jeho obličej, vzpomenu si co provedl a nejspíš mu ani nedošlo, jak moc mi ublížil, nejhorší je, že je mu to asi stejnak jedno.

Domeček, který stojí jen na párátku

28. února 2014 v 22:38 | zoufalá nána hledající pana Božského
Jako by můj svět byl domeček, který stojí jen na párátku. Netuším, jak dlouho to párátko ten nápor vydrží, ale určitě né moc dlouho. Jen na té malé tyčce vrávorá. Každé ráno přemýšlím jestli vůbec vstát, když se přinutím, tak pak v tramvaji přemýšlím, jestli vystoupit, jestli to co dělám má nějaký smysl a někam mě to dostane. Cítím se totálně vyčerpaná, jak fyzicky tak psychicky. Obzvláště psychicky. Jediné co mi pomáhá je se občas uzavřít do svého světa.
Poslední dny, vlastně týdny mi dost splývají. Do školy chodím za tmy a za tmy se taky vracím, znavená a znechucená z dalšího odporného dne. Ovšem rozmanitost těmto dnům nechybí, pokaždé mě nasere někdo jiný. Příjde mi, že když si myslím, že něco zvládám, tak příjde někdo, kdo mi to vyvrátí a docela nevybíravými způsoby.
Včera vedle mě v autobuse seděla nějaká bláznivá ženská, čekám, že tak do měsíce si to samé budou myslet i o mě. Prostě budu jezdit MHD a mumlat nesrozumitelné věci, kterým rozumím jen já a ti lidi v mé hlavy. Jinak to nevidím.
Dneska jsem si řekla, že si od všeho odpočinu, nebudu na nic myslet, prostě si lehnu a budu čumět na všechny ty filmy a seriály co už mám pár týdnů v plánu stihnout,ale není na ně čas, bohužel nevyšlo. Nestačila jsem si ani po příchodu domů odložit věci a už mě šíleně aktivní maminka naháněla s kýblem a hadrem ať umyju okna, utřu prach, vysaju, vytřu, uklidím koupelnu a chodbu. Za 3 hodiny jsem to zvládla. Totálně vyčerpaná a už rozhodnutá o nic nedělat až do rána, jsem si sedla k novému dílu The Big Band Theory, ale nebyla bych to já, abych nezačla vymýšlet blbosti. Abych toho o víkendu neměla tolik, tak hned po TBBT jsem si začla dělat protokoly do farmakobotaniky. Protože jsem s odevzdáním trochu pozadu. Ovšem do pokoje vtrha maminka s nápadem, že si celá rodina zajdeme do pizzerie. Nemůžu říct, že bych to neuvítala, měla jsme hlad, taky jsem mohla na chvíli zapomenout na školu, ale zase mě to odloudilo od mého původního plánu, dodělat protokoly a pak čumět na filmy. Tak jsme tedy zašli do pizzerie. (Mimochodem pizza byla vynikající!) Po příchodu jsme se raději pustila do těch protokolů, nakreslila pár obrázků, vytiskla zápisy do anatomie, farmakologie a udělala si pár poznámek k testu z angličtiny. POTŘEBUJU DOKTORA! Asi vážně magořím, taky kdo by blbnul tajhle při pátku, no do toho mumlání v MHD už nemám daleko.

Dělaní, že se učím anatomii a při tom má kapska skýtá úkryt pro taháček.
 
 

Reklama