Duben 2015

I´m still alive.

9. dubna 2015 v 19:59 | zoufalá nána hledající pana Božského |  diary
Neskutečně se za sebe stydím, úplně jsem se na to tady vybodla. Né, že bych zapomněla, že blog existuje, ale nebyla chuť a ani čas napsat jedinou čárku. Dobře, tak čas by se možná našel, ale ta chuť se vytratila. Ovšem, když jsem tady dneska přišla, zhrozila jsem se, jak je to zanedbané a poslední článek je z doby před dvěma měsíci. A přitom je tolik toho co bych chtěla napsat. Tak tedy popořadě.
Všem moc děkuji ke gratulacím ke vztahu, který skončil dřív, než pogratulovali i ti poslední. Řekněme, že to bylo kvůli velké neslučitelnosti našich životů, je to přijatelnější vysvětlení než jaká je skutečnost. Po tom co jsem dorazila do práce celá v slzách jsem se zvedla a řekla si, že já přece taková nejsem, přece vždycky všechno hodím za hlavu a netrápím se tím. A tak jsem to udělala. Postavila jsem se tomu a znovu randím. Tak snad se zase na mě usměje štěstí.
Zkouškové jsem zvládla překvapivě docela bez újmy na zdraví, i když jsem skončila o týden později než jsem doufala kvůli své blbosti. Ano, miluju tě farmakologie. Taky jsem díky jednomu předmětu přišla o svou spolusedící, kterou těsně po zkouškovém vyhodili. So sad.
Začala jsem pracovat v Tescu, což už není taky moc aktuální, protože se chystám plazit po kolenou u hlavní sestry v nemocnici, aby mě přijala na jakékoliv místo. Všechno je lepší, než dělat to, co dělám. Ponižující práce, kdy se po vás všichni vozí. Jistě, nebudu si stěžovat, jiní jsou na tom hůř, ale když mám možnost volby, proč nezvolit to menší utrpení?
Zase jsem měla měsíc praxe v lékárně a byl to skvělý měsíc. I když jsem schytala to nejhorší jako stěhování zrušené lékárny a ukládání zboží, tak jsem si to užila. Dostala jsem skvělé dárečky (pššt, vůbec to není zakázané, budem dělat, že jsem nic neřekla) a všichni se ke mně chovali moc mile. Naprosto rychle to uteklo a já se musela vrátit do té podělané školy, kde se všechno kupí a já nestíhám. Ale to nikoho nezajímá a tak proč nenaflákat x miliónů testů během týdne.
Během praxe jsem o víkendu zažila naprosto skvělou akci, kdy jsem po sto letech viděla H. (svého bývalého spolužáka), který mě a M. pozval na kafe. Ehm, kafe. Skončilo to u čtyř tequil, dvou sklenkách vína a dvou pivech. Byly jsme rády, že jsme došly domů. Seznámily jsme se s kamarádem od H. a když už jsme měli všichni řádně v žíle, zeptal se nás na co tančíme. Ze srandy jsem nadhodila, že já jedině na soundtrack z Titaniku a po chvíli začal skutečně hrát. Tak jsme tedy šli zaploužákovat, no spíš jsme se s R. málem počůrali smíchy. Jediní jsme tancovali a pak se nám dostalo potlesku od pár pánů u baru. Náramný večer. (Že M.? )
Tak snad jsem řekla, co jsem chtěla. Tak zase za dva měsíce! (Ne, to byl žertík)

A je tu ještě přídavek, ty dva měsíce ve fotkách.