Listopad 2014

Padesát odstínů normálnosti

28. listopadu 2014 v 22:45 | zoufalá nána hledající pana Božského |  tema
Každý z nás někdy snil o tom být výjimečný, umět něco vyjímečného. Není člověka, který by si nechtěl alespoň jednou v životě zkusit nějaké to kouzlo. Třeba přeměnit protivnou učitelku v osla. (Nebo osla v učitelku?) Každý by si alespoň chtěl jednou v životě vyzkoušet, co by dokázal s kouzelnou hůlkou nebo co by dokázal s telekinetickými schopnostmi stejně jako Carrie. Možná by stačily i maličkosti, jako třeba ovládat sny stejně jako DiCaprio v Počátku nebo číst myšlenky? Ne, to bych nechtěla. Nedělalo by to dobrotu, asi bych začala nenávidět lidi, které mám ráda a myslím si, že i oni mě mají rádi, třeba bych přišla na to, že mě jen z nutnosti snášejí.
Ale bohužel musím stejně jako většina smrdět v normálnosti a nejblíže k těmto zázračným věcem se dostanu, když nějakým kouzlem napíšu test.
Někdy bych i ráda prošla skříní do nějakého jiného světa (Narnie mě nikdy nebavila, ale ten nápad je dobrý). Ovšem kdykoliv otevřu skříň, je v ní akorát tak bordel. Chtěla bych se vymanit z téle normálnosti, otevřít tu zatracenou skříň a najít tam barevný svět, bezstarostný, kde neznají slovo povinnost, škola, zkoušky, testy, osamělost. Ne, tam jsou tyto věci potlačeny. Ale o tom můžu jen snít, opak je skutečností. Místo toho nezvládám učení, protože stále prokrastinuju a nezvládám vztahy, protože jsem nejspíš nejvadnější člověk na světě. A tak můžu jen snít a prokrastinovat dál. Sny se neplní, sny se sní, to je padesát odstínů tohohle světa.

Při songu Lovers On The Sun skáču na míči jako na koni, jsem hrozně drsný kovboj.

21. listopadu 2014 v 18:22 | zoufalá nána hledající pana Božského |  diary
Pustím si nějakou uklidňující písničku a pustím se do psaní, dobrá, už jsem vystřídala tři písničky, trochu jsem si zazpívala, ale teď už směle do toho.
Škola už se lepší, ale stále to není ono, navíc se každý učitel rozhodl, že nás nenechá dožít se Vánoc a tak si každý naplánoval na každý týden nějaký testík, seminárku nebo, nebo už vlastně nevím co by si na nás ještě mohli vymyslet. To co jsem zvorala si pomalu, ale jistě napravuju a pokud jsem zvládla dnešní písemku, tak jsem to snad už opravila na dobro. Teď už jen nepodělat další.
Dneska jsem se registrovala ve vědecké knihovně, oficiálně je ze mě intelektuálka (dobře asi ne, ale nekazte mi prosím tu radost). Hned jsem si půjčila knihu Farmakologie bolesti, tak snad mi to pomůže napsat seminárku do farmakologie. Na fotce čipovky, přes kterou se objednává vypadám jak vorvaň bez domova a kdyby to bylo možné, někde bych tu kartičku nechala zapadnout do zapomnění, bohužel to nejde, stejně jako s občankou, řidičákem a pasem. Fňuk.
Letošní narozeniny jsem se rozhodla slavit v Sushi baru. Zítra tam musím poslat rezervaci a myslím, že to bude velice zajimavé a hlavně, konečně v mých jednadvaceti letech kultivované.
Pozvala jsem i bývalého přítele, v domnění, že jsme dobří přátele. To jistě jsme, jenže on si to gesto nejspíše špatně vyložil a tak jsem raději stáhla celé pozvání (snad si togho nevšimne, že jsem ho odebrala z události na facebooku).

Už asi měsíc se snažím nějak pozměnit design blogu, ale zanechat stávající styl, protože je jednoduchý a moc se mi líbí, ale zatím se mi to nedaří, takže udělám asi jen malé, nepatrné změny.

Ťap, ťap

14. listopadu 2014 v 18:25 | zoufalá nána hledající pana Božského |  tema
Byla to velká frajeřina, mít blog. Fungovala zde přímá úměra, že čím víc příspěvků, vymakanější grafika a design, tím větší návštěvnost a větší obdiv ostatních. Inu časy se mění. Příspěvky co si z té doby, přibližně před 11 lety pamatuju, byly o ničem a většina z nich zkopírované z jiných blogů. Tedy já ne, nikdy jsem nekopírovala, to mi bylo proti srsti i jako začínajícímu kuřeti. Každý týden jsem měla jinou adresu blogu, jiný design a kdo neměl blog přesmajlíkovaný jako by nežil.
Ale nic netrvá věčně a když už jsem vyzkoušela estranky.cz, sblog.cz, blog.cz a ic.cz vzdala jsem to. Navíc pomalu začali odcházet mí blogoví přátelé, jako třeba Mireček nebo Pillow-fight, je snad někdo kdo si je ještě pamatuje? Já ano, ale zmizeli stejně rychle, jako se dostali na vrchol. I já, myslím, že mj poslední pokus jak blogovat byl blog shocked-rabbit.blog.cz, po té škváře už ani pes nevzdechne.


Odešla jsem a byla to ta nejlepší věc. Dospěla jsem. No, trochu. To, že jsem si znovu v létě 2011 založila tenhle blog bylo jen z nudy. Chtěla jsem si jen odzkoušet, jestli zvládnu ještě dát do kupy menu s textem. Zvládla, ale po měsíci jsem se na to vykašlala. Ale další léto jsem si na něj zase vzpomněla a tak je tu se mnou už třetím rokem a je to ten nejlepší blog jaký jsem kdy měla. Kdo by čekal, že to vydržím. Vypustila jsem všechno co mi kdysi přišlo cool a zaměřila se spíše na to co píšu. A kde jsem teď? Nemám miliónovou návštěvnost, ale za těch celkových 10 000 jsem ráda. Mám tu pár pravidelných čtenářů a co víc si přát? Snad jen aby to tak pokračovalo.