Listopad 2013

Co je to velký život? Jsou to sny a touhy mládí, které se dočkaly realizace v dospělosti

24. listopadu 2013 v 13:09 | zoufalá nána hledající pana Božského |  diary
Kdepak jsou ty časy, kdy jsem za měsíc zveřejnila třeba více než 40 článků? Zřejmě bylo o čem psát a nebo to byly pytloviny. To, že jsem dlouho nenapsala má několik důvodů. Ten první je, že jsem se poslední dobou zase zažrala do The Big Bang Theory a začala jsem od prvního dílu, s odhodláním, že tentokrát se prokoušu až do konce (obrazně řečeno, vzhledem k tomu, že zatím seriál neskončil). No dopadlo to tak, že se zrovna prokusuji sedmou sérií. Pak mám pšatné svědomí, že se neučím.
No a to mě vede k dalšímu důvodu - učení. Nepíšu nic, protože mám pšatný pocit, že se tady vypisuju a při tom na mě čekají dvě načaté seminárky. No jedna už je téměř hotová, jen musím dopilovat detaily a domluvit se s učitelem, zda tam může být to i ono. Nečekala jsem ani, že mě ten Bioterorismus bude tolik bavit a najdu 3 knížky a spoustů informací na internetu.
Konečný důvod je ten, že jsem tady nějakou dobu nebyla, na pár dní jsem si zaskočila na výlet do Anglie. Bylo to to nejúžasnější, co jsem kdy viděla a zažila. O to krutější byl návarat do reality.
S průvodkyní jsme prošli úžasná zákoutí Londýna (škoda, že jsme nestihli úplně všechno), Winsdoru, Felthamu a Richmondu. V několika okamžicích mi bylo děsně do breku, že už to možná nikdy neuvidím.
Bohužel dohnaly mě starosti všedního dne a tak se zase strachuji nad zápočtovými testy. Nervy pracují na plný plyn a z chemie mám takový vítr, že i tornádo by se mohlo stydět. Navíc jsem zameškala angličtinu, takže si jí zítra vesele napíšu. Nebudu se zdržovat, je čas konečně pochopit ty komplexy.


Malý přehled mého uskutečněného snu.

#24 - tvůj oblíbený film a o čem je

5. listopadu 2013 v 17:56 | zoufalá nána hledající pana Božského
Oblíbených filmů mám spoustu a docela dlouho jsme přemýšlela, jaký film vybrat. Nakonec jsem se rozhodla pro svou filmovou modlu. Briget Jones´s diary. O čem je tento film, snad stačí říct jen ve zkratce, protože kdo by neznal praštěnou Bridget nebo legendární rvačku Hugha Granta a Colina Firtha? Vždy když je mi nejhůř, zapnu si tenhle film a pobrečím si, pak si řeknu, že přece jenom musí být někdy líp. Nebo snad ne? Každý má přeci právo na lásku.
Bridget je tak trochu mnou. Tlustá ženská, bez chlapa a nespokojená sama se sebou. Každou dietu brzy poruší a nedodrží žádné své předsevzetí, nesnáší, když se jí rodiče snaží dohodit nějakého toho mamlase, jako poslední naději. - Tady ovšem naše podobnost končí. Dojde totiž k převratu, kdy se B.J. zamiluje do svého šéfa. Udržuje s ním milostný poměr, tedy dokud nezjistí, že jí tak trochu zahýbá. Setkává se s upjatým právníkem Markem, kterého výslovně nesnáší, ale jak už to v romantice bývá, nakonec se do sebe zamilují.
Co nechápu, je to, jak mohla autorka BJ´sD napsat 3 díl, kde nechá Marka umřít! Tím mi kazí moji představu o ideálním světě, protože já si říkám, že když může B.J. tak já přece taky! Tohle mi přece autorka nemohla udělat! No, evidentně mohla...

,,Homo stresus" aneb můj život s obavami

2. listopadu 2013 v 21:27 | zoufalá nána hledající pana Božského |  diary
Autobusové zamyšlení pod taktovkou hudby mi, zdá se, začalo něco dávat. Začínám si uvědomovat v čem žiju, s čím žiju. V mé hlavě žije maličká kopie mě a nenapádně manipuluje s mým životem. Je to mé špatné, ustrašené já a ačkoliv to dělá nenapáadně, ovlivńuje mi život více než bych chtěla.
To má mini kopie žije, přežívá díky tomu, že se živí mým sebevědomým, odhadlaným já. To, že žiju s dalšími částmi mé osobnosti v tom mém malém mozečku, má vliv na to, že žiju v neustálem stresu, pořád mám z něčeho strach. A když ten strach odejde, příjde další, z něčeho jiného. Vždycky se něco najde. I kdyby se měla Země zbořit, na Marsu by měly růst květiny a na Slunci nastat doba ledová, najdu si něco čeho se obávám.
Ostatní se pak diví, proč neříkám všechno, proč jim o sobě neřeknu všechno, ale mám strach, nikdo už by mě nejspíš neměl rád. Nejsem dobrý přítel, nejsem dobrý člověk, ale celkem dobře to skrývám pod přátelskou extrovertní maskou.
Ráda bych mluvila o svých obavách a všem co mě tíží, ale neumím to. Raději spolknu šroubovák než říkat všechno nahlas.
Že prý se mi uleví. Jo, to se lehce řekne, ale já myslím, že úleva nepříjde. Někdy je lepší prostě držet hubu a držet tajemství jen v sobě. Jen ať si to sdělují mezi sebou mé dvě mini kopie (ustrašené já s odhodlaným). Jendou možná příjde někdo, komu budu schopná říct doslovně všechno. Až ten den příjde, mylsím že nám přibude Státní svátek.