Červen 2013

Potí se mi prdel i přes nejvyšší výkon větráku

23. června 2013 v 10:49 | zoufalá nána hledající pana Božského |  diary
Dlouho jsme uvažovala jestli začít psát článek, vlastně ani nevím jestli je o čem psát. Něco málo se sice událo, ale na knižní román to asi nebude. Už i teta odjedla a ze mě se stala ,,slaměná dcera".
Jsem celkem šťastná, není všechno dokonalé, ale dobrá nálada se mě drží už od středy ( ač příjmačky do Ostravy nejspíš nedopadly nijak slavně). Přijali mě na farmaceutického asistenta. Na radiologa budu muset nejspíš zapomenout, jsme holt hlupá. Ale i tak, tohle byla stejně moje 2. volbam, kdyby radiolog nevyšel a taky se to stalo. Napíšu odvolání, ale je otázkou, jeslti to stihnu.
Řeším dilema, chci odjed za brgádou do Prahy, chtěla jsem někdy na konci tohohle měsíce, ale 8.7. musím být v Ostravě. Tak teď babo raď. No ačkoliv mi teta doporučila, že LE je to levné, takže se můžu vrátit, tak jí na to kašlu. Nemám na to, abych pořád jezdila 400 km tam a zpět.
Dobrá nálada se mě drží snad jen pro to, že se v mém životě objevil někdo nový, nebyla to nijaká náhoda, ale ve středu jsme byli v kině a bylo to skvělé. Dneska opáčko, ale tentokráte procházka.
Dneska po procházce se chystám na pouť, který je asi tři kroky od mého baráku, takže už druhý den neposlouchám nic jiného, než trapnou pouťovou hudbu a jekot lidí na hrůzostrašně vyhlížejících atrakcích.
Znovu jsme se pustila do koukání na Červeného trpaslíka. Jelikož nevím, kde jsem skončila, tak jsem začala od začátku (ale vůbec mi to nevadí). Taky jsem začla sledovat Hannibala. Moc se mi to líbí, ale koukám na to pomalu, nespěchá to, stejně jsme zatím našla jen první sérii.
Ve čtyři se naši vrací z Chorvatska, takže poslední úpravy, maskování důkazů a nahodit úsměv.

Krajně bohémský život

16. června 2013 v 18:44 | zoufalá nána hledající pana Božského |  diary
Poslední dobou se konečně něco děje. Po dlouhé době. Dost se toho od posledního článku změnilo. Krom toho, že mám nejspíš syndrom karpálního tunelu ze včerejšího bowlingu, jsem konečně absolventem střední zdravotnické školy. (aplaus)
8. června jsem nečekaně zavítala na slavnosti, kde účinkovali Mandrage. Na to, že jsme znala pouze 3 songy jsme si to skvěle užila a taky jsme se seznámila s klukem, co se mi líbil. (Proč je o 3 roky mladší, když vypadá na 23?)
10. června jsme si uvědomila, že jsme šťastná, že ty pipiny ze školy už v životě neuvidím.
13. června jsem jela na přijímačky do Olomouce, radiolog ze mě určitě nebude, s tím nemůžu počítat. Dokonce přijela i ta moje tetka.
14. června odjeli rodiče a mě čekalo vyřazování studentů s tetou. Musela mě fotit všude. Uronila slzy a já se jen sarkasticky smála při už tak dost trapné prezentaci naší třídy. Good-bye, bitches! Pak pizza, pivo, dýmka, film.
15. června (TEDY VČERA) se teta rozhodla, že mě jako vezme na bowling. Nehrála jsem to snad sto let, taky ty výkony tak vypadaly.
Ve středu mě čekají další přijímačky a zítra se dozvím první výsledky. Nefandím si, raději hledám práci. Životopis na sekretářku z protekce jsem si poslala dneska. Už ale v nic nedoufám.
Dneska už nic nedělám, překvapila jsme tetu obědem ( prý už se můžu vdát ), napekla jsme jí muffiny a užívám si v klidu na chvíli prázdného bytu.

Zase jsem to udělala, napsala jsme tomu přizdisráči. Nemohla jsem si pomoct. Ozval se. Jakoby se nic nestalo, jak to dělá? Jaktože to umí?

Už jste někdy poslouchali 4 hodiny v kuse kecy o svatbě??? Psycho. V životě už mě nikdo nedostane na akci dospělých, kteří jsou ode mě starší více než 10 let. Pak to tak dopadá, že sedím u baru a fandím nějakým namakaným svaloušům v boxu. (Vždycky vyhrál ten, kterému jsem fandila.)

#19 - kdy jsi nerespektovala své rodiče

6. června 2013 v 17:48 | zoufalá nána hledající pana Božského
To je otázka, jako kdy jsem byla čůrat. No přeci každý den. Ale spíše tátu. Neresúektuji ho, protože si to podle mě nezaslouží. Je to obětavý, hodný člověk, ale pokud jde o jiné, né o rodinu. Pro každého udělá první poslední, ale na nás tak trochu zapomíná. Věčně něco slibuje a nedodrží to.
Příhoda s autem.
Nechci po rodičích nic nákladného, jasně je to můj sen mít auto a Londýn nebyl z mé iniciativy, ale z mamčiny. Já se pouze chytám stébla a pokud otec příjde s tím, že mi koupí auto, beru to jako fakt, který myslí vážně. Včera jsem ovšem uhodila hřebík na hlavičku. Zeptala jsme se ho, kdy že už to prodá obytný přívěs a za něj mi koupí auto. Urval se na mě, že co si dovoluju, že jsme fakan a na auto nemám nárok, jestli nějaké chci, mám si na něj vydělat. Jen jsem mu připomněla jeho slib. Já po něm nic nechtěla, on řekl sám. Navíc kvůli toho zasranýho přívěsu je doma věčně dusno. Téměř everyday. Mámu to nakrklo více než mě, už jen pro to, že to slíbil před ní a ona se ho už chce zbavit a tím nemyslím jen ten obytný přívěs. Nemám důvod ho respektovat, nedělní dýchanky ( když se poštěstí a jsou jen nedělní ) v hospodě jsou pro něj důležitější.

Recovering a hard disk

3. června 2013 v 18:10 | zoufalá nána hledající pana Božského |  diary
Je to naprosta úleva, že se nemusím do té cvokárny už nikdy více vracet. Konečně jsem ukončila středoškolské vzdělání. Připadám si jak nový člověk, nové obzory a nový život. Připadá mi, že můžu všechno, ale zároveň nic. Průlomový den mého života. Korunku tomu nasadil fakt, že máma objala a řekla, že sjem úžasná, dala mi malý dárek a řekla: ,,Koukala jsme se na zájezd do Londýna o prázdninách, chceš jet?" Konečně se mi plní sny. Ještě se mě někdo zeptejte, jestli nechci zadáčo Range Rover. Bože děkuju, i když na tebe nevěřím, tak dík.
Bylo to o nervy, v noci jsme toho moc nenaspala, v jednu ráno jsme se učila na hajzlíku a v pět ráno jsem vzdala pokusy o spánek a učila se dál, ale vyplatilo se.
Při prvním losování jsme si v češtině vybrala Malého prince od Exupéryho. Vyhrála jsme to, byla to jedna z těch lehčích knížek. V ošetřovatelství jsem vytáhla 21. Cévní mozková příhoda. Sama nevím, jak jsem takovou ptákovinu mohla dát dohromady, ale mám to za 1.
Angličtina byla o nervy, čekala jsem, že si vylosuju Austrálii, Nový Zélend, nebo jinak zajímavé téma, naštěstí jsem se vylosovala SPORTS. Awesome! Prostě jsme to dala a jsem ten nejšťastnější člověk na světě.
Další dny budou zajímavé, konečně nějaká změna. Ve středu zakončení maturit, v pátek se chci jet podívat na Fusion fest, o víkendu babská jízda, někdy v týdnu pivo s kamarádem, a pak už jen příjmačky. S učením to nebudu přehánět, jen tak jemně. Už toho mám plnou prdel, raději už nechci nikdy vidět učivo. Cvok house, cvok house. A filmy! Spoustu, spoustu filmů!
Navíc se chci zase zabývat blogem! Dost jsme na něj srala ... show must go on.