Květen 2013

Předmaturitní nechuť

20. května 2013 v 8:37 | zoufalá nána hledající pana Božského |  diary
Už dlouho se chystám něco napsat, spíše oznámit, že ještě žiju. Ale pokaždé když otevřu okénko ,,Nový článek", tak mě přejde chuť. Můj předmaturitní život není nijak zajímavý ( jak překvapivé, když nebyl nikdy ). Měla bych se učit, ale zatím si říkám, že za hodinu, za dvě, zítra ... a hovno z toho.
Písemné jsem zvládla. Tedy kromě slohové práce z angličtiny, o které nemám žádné informace, jestli už je opravená, či ne. No, ale budu doufat, že to dopadlo dobře.
NIC se mi nechce, občas si přečtu nějaký článek, na facebooku zapnu Farm Heroes Saga a tím končím. Každý večer mě přepadné záchvat paniky, za 8 dní praktické, za 14 ústní. Nic neumím, v hlavě vymeteno jak po hurikánu.
Jdu se psychicky připravit na celodenní učení (dneska už opravdu, slibuju).



#18 - V co věříš?

9. května 2013 v 17:33 | zoufalá nána hledající pana Božského

Proč mám pocit, že tohle téma je vytvořeno na truc mě? To je to, proč mě většinou lidi odsuzují. Kvůli absolutní kravině. (VÍŘE). Co to vlastně je? A co je vůbec komu do toho v co věřím?
Nevěřím absolutně ničemu a nikomu. Jasně, každý mi říká, že je to nesmysl. Dobře tak něčemu občas věřím. Věřím tomu co se dá ohmatat nebo je to vědecky podložené. Nevěřím v mimozemšťany, nevěřím v Boha/y, nevěřím na osud, na tož na lásku na první pohled nebo na lásku do konece života. Nevěřím ani sobě, vždyť sama sobě lžu.
Tak trochu na vysvětlenou...
Nevěřím v mimozemšťany, ale! Nevěřím v inteligentní populaci mimo matičku Zemi, ale nepopírám existenci bakterí, sinic nebo něčeho takového, přece jenom Vesmír je obrovský a pokud mi někdo podá opravdu skutečný (vědecky podložený) důkaz o existenci inteligentních mimozemšťanů, tak to samozřejmě popřít nemůžu, jak říkám, jen blázen nemění názor.
Nevěřím v Boha, proč taky, že jo? Počátek země a lidí se vysvětlil Velkým třeskem a Darwinovou teorii. A pokud se obojí teorie mýlí, vysvětlete mi prosím někdo, proč teda ten pan Velký, nechá všechny trpět? Kdepak Boží trest, jasně, na každou svini se vaří voda, ale copak si to většina neviiných zaslouží?
Nevěřím na osud, jasně občas říkám, to musel být osud, ale není to tak, svět se prostě skládá z náhod. Podle mě si svůj život řídíme sami, ale problém je v tom, že se stane, že si nezvolíme zrovna tu nejlepší cestu, za to žádný osud nemůže. A co by to vlastně měl být ten osud? Nějaká trhlina v časoprostoru, nebo nějaká hmota, která řídí naše cesty? not.
Lásku na první pohled nebo na láska do konece života, možná protože jsem ani jedno neprožila, tak tomu nevěřím. To první, by se mi snad ještě stát mohlo, no jasně, vždyť je to na osudu. Ale o tom druhém si nejsem jistá, láska do konce života prostě NEEXISTUJE! Z lásky se postupem času stává jen kamarádství a když se poštěstí, tak i tolerance.
Nevěřím sama sobě, protože si sama sobě většinou něco nalhávám, napřiklad, že nejsem naivní a že nejsem rasista, pak naletím nějakému debilovi a když vidím tmavěji zbarveného spoluobčana, tak přecházím na druhou stranu. Jednou ale, jestli si dám tetování, tak si přesně tohle nechám vytetovat Believe in yourself, protože chci, aby mi to připomínalo fakt, že člověk by měl věřit, alespoň sobě.

Připadám si jako klaun

4. května 2013 v 15:11 | zoufalá nána hledající pana Božského |  diary
Milý, vše odpouštějící deníčku,
větší záhul jsem snad vživotě nezažila. Nepomohl mi ani adrenalín, který mnou proletěl jako střela, zrovna v tu samou chvíli, kdy jsem dostala zadání slohové práce z angličtiny. Highway to hell. Doslova.
Ve čtvrtek jsem se zapotila tak moc, že bych mohla z košile ždímat. No uvidíme. Někdo září, někdo v září, já zazářím v září.
Včerejší češtinu, která bylo docela HODNĚ těžká, jsem musela prostě a jednoduše spláchnout pivem. Sebraly jsme se s holkama a vydaly se po zkouškách do K4 (rádoby bar). Začaly tam beze smyslu do sebe házet Dr. Wampa a já raději odešla dřív, než číšnice zjistila, že nejspíš ani tolik peněz, aby zaplatily 36 zkumavek, nemají. Překvapivě měly, ale to už mi bylo jedno, já už mrzla cestou domů.
Absťák, dneska mi přestaly hrát sluchátka. Damn it! Stály sice 30,- u vietnamců, ale kupte mi nové!
Zase jsme ho potkala. Toho, co tady jednou zaplnil celý článek. Málo sprostcých slov jsme na něj použila. A on si v klidu ke mně přikráčí a řekne: ,,Ahoj, nechceš kafe?" Dělá si snad srandu? Po tom co mi řekl? Po tom co jsme mu řekla já? Usměje se a zeptá se mě na kafe? I když jsem mu rázně řekla, že je dost blbé, že si nevšimnul, že s ním už třičtvrtě roku nemluvím, smazala jsem si ho odevšad ( krom vzpomínek ), nebral to vážně. Připadám si jako klaun.