Únor 2013

Současná radost z toho, že žiju

24. února 2013 v 14:52 | homo spokojenus, nacházející pana Normálního |  diary

Mám pocit, že jsem nabralá nový dech. Svět se zdá být růžovějším a i přes všechen ten sníh a smog tam venku. Není to sice stále ono, ale taky nemůžu mít všechno a tohle mi pro zatím stačí. Krom bratra mi život nic nekazí. Jestli mi jednou bude chybět, tak se přestane Země otáčet kolem své osy a ptáci přestanou srát lidem na hlavy.
Jsem zahrabaná papíry plné onemocnění, literatury a psychologie. Nechce se mi do nich a při nejlepší vůli do nich maximálně jen náhlednu. Povinná četba na mě taky čeká, ale říkám si, že na ty 3 knížky je času dost.
Proč se zabývat blbostmi, když můžu konečně prožít to, co si přeju. Došla jsem k velkému poznání - nepotřebuju pana Božského, stačí mi pan Normální, se kterým budu mít alespoň něco společného a porozumíme si. Snad jsem ho i našla. Vidíš, že to šlo Dominiko! Jen stačilo si to v hlavě srovnat!! Čas udělat pápá úzkostem a smutku. Držte lokty.

#11 - nastav svůj přehrávač na náhodný výběr a napiš prvních 10 písniček, které přehraje

20. února 2013 v 15:00 | zoufalá nána hledající pana Božského
Přiznám se, že tento článek byl přednastavený už dlouhou dobu předem, ale! Můj mobilní přehrávač vybral ty nejvíce zakopané songy v mém mobilu a já se zhrozila! Co že to tam mám? Tak jsem si tedy sedla a vymazala a nahrálá jiné v naději, že teď už to bude lepší a jsem spokojená. Přehrávač se rozhodl udělat mi radost a vytáhl zejména mé oblíbené, no neulíbali by jste ho k smrti?

Justin Timberlake - Mirrors - Hned co jsme tuhle písničku uslyšela, řekla sjem si ,,Džéjtí" je zpátky. Konečně předvedl kus něčeho co jsem si myslela, že už je dávno ztracené. Snad se v nejbližší době chystá alespoň do Prahy ( nejsem naivní, kdo by jezdil do Ostravy, že? )
Tom Beck - Love you with my eyes closed - Slyšela jsem ji milionkrát, tedy spíš bilionkrát a neomrzí, ne tahle ne. Tahle je moje a jeho hlas je nikým nenahraditelný. Musím uznat, že hlas jeho kamarádky tomu dodal romantično. Ale jestli někdy budu mít svatbu, místo pochodu mi bude hrát tohle.
Natasha Beginfield - Pocket full of sunshine -
Všemi kritizovaná, mnou opakovaně přehravaná písnička.
Beyonce - Countdown -
Zvlaštní, jiná, oblíbená.
Jessie J - Nobody´s perfect -
V jejím hlasu je něco neobyčejného. Něco provokativního co mi nedovolí si tu písničku nepřehrát alespoň třikrát za sebou.
Beyonce - Listen -
K tom usnad nejde říct nic jiného než famózní. ( Tohle slovo jsem už dlouho nepoužila. )
Tom Beck - Holding hands when we die -
Snad se stal zázrak, že se mému mobilu podařilo vylosovat ze všech 150 písní opět tu jeho. Je to nejlepší relaxace, když jedu v 5 hodin každý týden do nemocnice, můžu si krásně odpočinout, alespoň chvíli než nastane ten blázinec.
Madcon - Beggin -
Nad touhle písni nejde se neusmát. Chytlavá, vtipná a otcem oblíbená.
Nickelback - When we stand together -
Kdo by je neměl rád, jejich hudbu miluje i moje máma, takže přece nemůžou být špatní ne? Těším se na další takto povedené a zadek zdvyhající songy.
Westlife - Mandy
- Vykopávka, ale stále přehrávatelná.

Blázinec s názvem jedenadvacáté století

19. února 2013 v 15:00 | zoufalá nána hledající pana Božského |  tema
Nádpis téhle kategorie bych měla přepsat z Jednou za týden na Jednou za rok, protože málokteré téma mě pohltí a mám chuť nad ním přemýšlet. Tohle téma mě ovšem fascinuje, je tolik věcí co bych chtěla říct. Pokusím se využít prostor, který mi blog dává.

V dnešní době je svět tak trochu blázinec. Všechno je uspěchané a na nic není čas. Problémů není více či méně než v jiném století, jen jsou trochu jiné. A to doslovně na každém rohu. Někde je chudoba, hlad a na druhé straně problém co s penězi, když už mám všechny typy Porsche a Ferrari.
Na nože jsou taky komunikace tváří v tvář s ,,fuckbůkem". Dnešní lidi ( včetně mě ) si neváží pohledu do očí a upřímnosti, která je tvořena mimikou, ne smajlíky. Zapomínáme na to, jak je důležité, když nás někdo podporuje a nemá to nic společného s facebookovým palcem nahoru. Zapomínáme na to, že když člověka nevidímě může lhát co je libo, do očí to chce přece jenom více kurážě.
V dnešním světě zapomínáme na druhé, pohltila nás sobeckost více než kdy jindy. Snažíme se přežít, to je pochopitelné, ale neštítime se nikomu zlomit vaz nebo jít přes mrtvoly. Chceme vše jen pro sebe, protože proč rozdávat na úkor sama sebe, s rizikem že budeme kdy strádat.
Lidé jsou rozmazlení fakani. Mají tolik možnosti výběru a nevaží si toho, dokonce jim to škodí. Ale proč jen buzerovat lidi, když jsem stejná jako jiní. Jsem (jsme) jen obětí společenského režimu, který je jednoduše v jedenadvacátem století nastaven trochu jinak než v době dávno minulé.

#10 - popiš svou první lásku a první polibek

18. února 2013 v 14:37 | zoufalá nána hledající pana Božského
Studem jsem červená až na prdeli. Nejsem moc spolehlivý člověk a to se výborně odráží na tomto blogu. Tenhle článek jsem slíbila už před více než týdnem. Nevím čím začít a když už vím, nechce se mi. Nemluvě, že se moje první láska nemůže tohoto článku dočkat, ano čte to, čili ho budu muset opěvovat.
Jsou to drobnosti, které si člověk zapamatuje do konce života. Dalo by se to nazvat jako začátkem dlouhé, ale přerušované etapy našeho života. Je to něco co si odneseme do života - naše první láska. Bývá nešťastná, zdrcující a někteří dokonce tvrdí, že to ovlivní následující vztahy v našem životě, ale to není můj případ. Proč by se nemohlo stát z první lásky to nejlepší 15leté přátelství? Proč také neříct, že první láska je ta nejúpřimnější a nejopravdovější. Nic takového už nikdy nezažijeme, tak proč na to nevzpomínat s úsměvem na rtech ?

Jsem kosočtverec líný, nejsem schopna ani zmáčknout pár blbých kláves.

8. února 2013 v 12:40 | zoufalá nána hledající pana Božského |  diary
Ehm, nebudu opakovat znovu, to co je v nádpisu. Každý den si říkám, že už bych se mohla přihlásit na blog a napsat alespoň pár zasraných vět, ale než k tomu dojdu, tak najdu tisíc dalších činností, které budu dělat raději, hlavně, abych u toho nemusela přemýšlet.
Můj život se nijak závratně nemění. Pluju maturantských životem. Žiju knihami, rozbory, ošetřovatelstvím a telkou. Taky už trochu tím vysokoškolským, poslední přihlášku jsem běžela poslat ve středu na poštu doporučeně.
Poprvé jsem na sebe hrdá, řekla jsem, že se nechám zkoušet a poprvé v životě jsem zvedla svůj obrovský zadek z lavice a skutečně jsem se šla dobrovolně zpotit. Jedna mínus, dobrá to mínus přežiju, vzhledem k tomu, že jsem tomu učení moc nedala. Ale i tak je to úspěch, zachránila jsem někoho od potupné známky.
Ehm, taky vám příjde tak potupné, když si napíšete husto-kruto-přísný a děsně coolový status na facebooku a jediný kdo ho okomentuje je vaše babička?
Už teď jsem vypotila všechno co jsem mohla, nebudu stresovat. Dobrá, jsou prázdniny, možná se vzmužím a něco na blog napíšu. Možná. Ale mám v hlavě vymeteno. A odteď to nebude lepší. Bude hůř a hůř a ...

#9 - jaká doufáš, že bude tvá budoucnost

1. února 2013 v 18:50 | zoufalá nána hledající pana Božského
Blížím se do první třetiny dotazníku a začíná to být těžké. Učím se v nic nedoufat, protože zklamání bolí a teď přišla ta část, kdy mám začit doufat. No co už, je to úkol. Ovšem nebudu to přehánět. Stačí to jen zaobleně. Snad nebudu sestra, protože už teď vypadám na praxi asi jako Joker.
Doufám, že dostuduju střední školu. Udělám maturitu a dostanu se na vysokou. Budu bydlet prozatím v Olomouci. Až dostuduji, vidím to na Prahu nebo jí podobné. Najdu si přítele ( už tohle je science fiction), který mě bude milovat a akceptovat mé nálady. Bude ze mě radiologický asistent a budu pracovat 3 roky. Potom příjde miminko. Stačí jedno. Třeba kluk. Maxim. Klidně může být i holka, ale na ně nejsou tak krásné jména. Budeme mít malý domeček. Jen s pokojíčkem, ložnicí, kuchyní a obývacím pokoji. Nemám ráda velké domy, nebaví mě úklid. Jedno dítě stačí, pak zas příjde práce. Která mě bude bavit, doufám v to. Možná se vdám, malinká svatba, jen s nejbližšími. Ale můžu jen doufat.