Listopad 2012

Něco tak komplikovaného

27. listopadu 2012 v 9:53 | zoufalá nána hledající pana Božského |  tema
Samota je mým nejlepším přítelem. Samota nikdy nezklame. V samotě se můžeme spolehnout jedině na sebe a to je to vzrušující. Jsem jen já a ona. Nenáviděná a milovaná, nepostradateně postradatelná, dokonale nedokonalá. Někdy uklidňující jindy schyzofrenická.
Zase sedím v posteli. Jsem sama, samota mi vyhovuje, ale ačkoliv jí mám ráda, je dobré občas se z ní vytrhnout. Jinak začíná být stereotypní. Sedím sama a přemýšlím, jestli jsem opravdu tak ráda v nepřítomnosti jiných živých organických bytostí. Nejspíš jsem. Nastává mi určitá svoboda. Jak svoboda myšlení, ale hlavně fyzická svoboda.

Every night, I lay awake and cry
I'm missing someone to stand by my side

"Samota či izolace je objektivní stav jedince, který nemá dostatek kontaktů s jinými lidmi a uniká tak ze svého sociálního prostředí.,, [wikipedie] Ale je to vážně únik? Nejspíš ano, nejspíš utíkám od světa. Nechci být zklamaná, tak se raději vyhnu všemu. Jsem zvláštní druh člověka. Jsem společenský samotář. Nesnáším lidi a zároveň potřebuju s nimi sdílet svůj život, pořebuj uobčas kolem sebe houf, ve kterém budu dominovat. Jenomže tahle vlastnost atakuje na mé druhé já - samotáře. Budiž, je to dost rozpolcené, já jsem rozpolcená, ale o tom život je, nemůžeme mít jen jednu tvář.

Štěstěna, ta proradná děvka

23. listopadu 2012 v 15:10 | zoufalá nána hledající pana Božského |  diary
Když příjde chvilka štěstí, něco se prostě posrat musí. Tohle je stará známa věc, často aplikovaná v praxi. Ale všemi neoblíbená. Život už nám da naději a pak nás podkopne. Děvka prodejná.
Poslední dva dny se dařilo, ale přišla menší prohra. Nevadí, prohra která se dá lehce zvládnout. Jen čekám co příjde horšího. Za štěstí se musí pykat. Ať chceme nebo ne. Čekám, čekám, kdy to příjde?
Nechce se mi to už s mámou dále rozebírat, ale nechci dělat nic v oboru. Nebudu dělat Bc. abych pak měla to privilegium utírat zadečky. Ani náhodou. Rozhodla jsem se. Teda snad, zase mě to sice přejde. Pokud mi nevýjde radiolog, chci být lektor angličtiny. Jak fascinující! Rozhodně mi pomáhá fakt, že mi dnes učitelka oznámila, že patřím mezi 25 nejlepších z celé školy, tudíž mám tu čest jet s ní na anglické představení Zkrocení zlé ženy. ( Asi bych si měla přecíst alespoň obsah, že? ) Je skvělé být mezi těmi nejlepšími. Cítím se hrdě. Dkonce jsem dnes zvládla obkecat Health and care. Otázka byla jaké jsou příznaky, prevence a léčba onemocnění, mohla jsem si vybrat jaké. Samozřejmě to byli chřipka, nachlazení a bolest zad. Příznak bolesti zad? Bolest zad přece!

Well I know the feeling
Of finding yourself stuck out on the ledge
And there ain't no healing

To sychravé počasí je tak unavující, mám chuť zapnout film a zachumlat se do peřin (ano, vím co budu dělat). Vidím to na Červeného trpaslíka. Tak strašně dlouho jsem ho neviděla a dneska mě na něj učitelka čestiny navnadila. Super, tak uklidím pokoj, abych si měla kde lehnout. Udělám si čajík a pustím seriál a bude to. Krásně strávený pátek. Chce to nabrat síly, alespoň nějaké, nějak cítím, že matku zas chytne rapl a budu muset vytřít všechny skříně. Oooo můj bože, dej ať spí až do večera. Tak, jde se na mou oblíbenou činnost - gaučing.


Nezkrotná chuť napsat něco a ničem

20. listopadu 2012 v 16:32 | zoufalá nána hledající pana Božského |  diary
Poseldní dobou nemůžu chytit slinu. Nedokážu dlouho psát. Pár řádků. Pak už to nejde nebo jsou to nesmysly. Píšu, mažu, ale ničeho kloudného nedocílím. Budu flusat kolem, až ta slina příjde. Musí.

There's plenty of time to sleep when we die
So let's just stay awake until we grow older

Začala bych snad dnešním dnem. Spánek, tolik spánku jsme snad už dlouho nezažila, přesto jsem téměř mrtvá. Budík, bohužel, na mě nezapomněl, takže debílek zazvonil ve 4 ráno. Rovnou ten idiot mohl začít řvát: ,, Padej na praxi, krávo!" - Probuzení by vyšlo celkem na stejně. Nevím, proč se snažím dávat si na vyzvanění příjemné písničky, když je mi to fuk, stejně se mi nechce vstát.
Těžký život studenta. Prvotní šok z odrazu zrcadla byl překonán asi za deset minut.
Cesta na praxi ( obvykle hodina ) se mi zdála krátká. Už jsem si říkala, že na mě na oddělení čekají plíny a nejtěžší pacienti. Jako bych neříkala, že se určitě něco semele. Proč ne, dostala jsem největší krávu jako parťáka. Než abych se s ní srala, raději jsem si, co se dalo, udělala sama. Přežila jsem. Pacientky byly zlaté a já byla šťastná, že se mám na co zítra těšit. Navíc, ten krásný řidič. ,,Bože, bože, áááá!" Je tak krásný, že jsem se musela stále koukat do zpětného zrcátka v autobuse, abych viděla jeho odraz. Zítra mě zase poveze (snad)! Takže úsměv a mávat hoši.
Zítra mě čeká česká verze Survivor. Snad dojedu tam, kde chci. Ztratit se neztatím, otázka, jestli dorazím na praxi. Tak 40 km za 10,-. Kdo by to nezkusil, že? Uvidíme. Když tak, tohle je můj poslední článek. Doufám, že to nezůstane jako můj odkaz, musela bych se v hrobu stydět.

PS: Spalte mě a dejte mě do urny, kterou věnujte tomu krásnému řidiči, jezdí 1452 z Ka :D.
PPS: Když bude chtít, může si mě dát do ložnice na noční stolek.
PPPS: Vím, že mě vysypete do hajzlu.

Potřeba existence

19. listopadu 2012 v 15:45 | zoufalá nána hledající pana Božského |  tema
Jediné co potřebuji je žít. Bez toho by snad nic jiného nešlo.

Teda kromě odpočinku pod 3 metrovou vrstvou hlíny a s červem v oku.

Potřebu žít bych zařadila do potřeb primárních. ( Stejně tak jako věci co potřebuji k tomu, abych si udržovala stálost života - potrava, tekutiny, apod. ) Stejně tak bych do primárních potřeb zařadila můj sen o Range Roveru ( ale to jen tak mimo mísu ).
Mezi sekundární potřeby/ nutnosti bych zařadila svoji potřebu vylévat své pocity okolí. Ať je to ústně a nebo blogově. - Ale přežila bych i na pustém ostrově bez WiFi a jiném člověku. Nabarvila bych si míček a povídala bych si s ním.

Mávání stehenní kostí jako s hůlou

17. listopadu 2012 v 10:47 | zoufalá nána hledající pana Božského |  diary
Tak tedy už jsem taky maturant. Ano, včera to bylo obřadně zpečetěno stužkovacím plesem. Klid, který jsem pociťovala po celou dobu plesu byl najednou ta tam, když se vyvolalo moje jméno na pasování.
,, Domčo, pasuju tě na maturanta." Žádná změna. Furt jsem to já, jen se šerpou pověšenou nad postelí, s kusem skla (pro štěstí) na stole a o pár tisíc lehčí.
Nyní mým nohám dominuje puchýř o velikosti Antarktidy. Hlavu mám plnou laku na vlasy, ale nechce se mi to smývat ( kurňa, to bude na dlouho ). Bordel v pokoji z příprav na ples, ale kdo to bude uklízet?

Ale kde jsem nechala ten svůj doktorský plášť, se snad už nikdy nedovím.

Necitím se jinak, nevypadám jinak. Ale už je to jednoduše oficiální. Tedy prakticky až 1.12., kdy se mají odevzdat příhlášky k maturitě. ( S kýmkoliv si vyměním ročník za ten můj maturantský. )

Nás burany z vesnice nebylo těžké nepoznat. Vyzuté boty a nohy podložené druhou židlí. Kradení čipsů a tyčinek z jiných stolů. 100x vylitá voda na stole. A jiné poznávací znaky.

Hovado v koženém obalu

12. listopadu 2012 v 16:20 | zoufalá nána hledající pana Božského |  tema

Jsem sobecká, panovačná blbka, které nic neříká empatie, trpělivost a mírumilovnost.
Řekla bych, že jsem tak stejná jako všichni ostatní, ale přesto jsem originál.
V davu mě jde slyšet nejvíc, ať už smějící se a nebo ,,ímrvere" nasranou.
...
Chtěla bych být plyšovým medvídkem nebo letadýlkem na baterky.
Chtěla bych popíjet kakao na stromě se zaháčeným paraglaidistou.
Chtěla bych se houpat na obláčcích a při tom plivat na lidi podemnou.
Chtěla bych létat jako prase s křídli a mluvit plynule jazykem, kzterý nikdo nezná.


Co bych chtěla světu sdělit, ale nemám k tomu možnost

10. listopadu 2012 v 17:33 | zoufalá nána hledající pana Božského |  tema

Chtěla bych světu sdělit, že jde do sraček.
Chtěla bych světu říct, že to čemu říkají rovnoprávnost, v praxi nefunguje.
Chtěla bych světu říct, že by němeli česko odsuzovat jen za lidi, kteří se nám tu bohužel nastěhovali.
Chtěla bych světu říct, že si nedokáže dostatečně vážit policie, zdravotníků a hasičů.
Chtěla bych světu říct, že nechápu, proč sportovci vydělávají milióny, když jsou jiní, kteří je potřebují aby přežili.
Chtěla bych světu říct, že tím co všichni dělají si koledují o pěkný průšvih.
Chtěla bych světu říct, že jsem tady.
Chtěla bych světu říct, že by se měla zrušit vláda, i s diktaturou bychom se měli lépé. (Kradl by jen jeden.)
Chtěla bych světu říct, že kdyby se vzali prachy fotbalistům a politikům vymyzela by chudoba a hladomor.
Chtěla bych říct světu, že zanedlouho nebudu nemocnice, budem chcípat na ulici mezi popelnicemi.
Chtěla bych říct světu, že je to nejspíš všechno jedno, stejně umřeme.
Chtěla bych říct světu, že převezmu vládu nad vším.
Chtěla bych říct světu, že bych obnovila trest smrti za znásilnění.
Chtěla bych říct světu, že bych povolila eutanázii v jisté míře.
Chtěla bych říct světu, aby si tento článek přečetl.

Už nikdy víc. Nebo možná.

10. listopadu 2012 v 9:44 | zoufalá nána hledající pana Božského |  diary
Je to jisté, ZABIJU HO! Čekám, naposled. Do neděle a pak končím. Vážně už nemám sílu ze sebe dělat debila, teda jemu je to asi jedno, on ani nejspíš neví jak mi je, jak by mohl, když nemá čas.
Neví co chce. A kdo to má jako vědět? Myslela jsem si, že dospěl. Evidentně ne. Jsem pitomá. Naivní kožička. Ale to už je jedno. Nemám už sílu. Do zítra. Pak adio embryo. Jsem rozhodnutá. Měl už času dost a mě už došla trpělivost. Ačkoliv je to těžké, musím to udělat, co mi zbývá?
Na všechno a všechny má čas, jen já jsem jaksi mimo jeho harmonogramu. Nejspíš se tam ani nevzlezu, tohle fakt nedokážu. Sbohem.

Teď lituju, že tohle nikdy číst nebude.

V běžné řeči tak označujeme jevy, jejichž výskyt neumíme vysvětlit.

5. listopadu 2012 v 19:13 | zoufalá nána hledající pana Božského |  tema
Letadla jsou podle statistik nejbezpečnější dopravní prostředek, ale náhoda je blbec.
Všem se zdá, že není možné, abych neudělala maturitu, ale náhoda je blbec.
Jsem přesvědčená, že se nenajde na světě jediný chlap, který by mě kdy měl rád, ale náhoda je blbec.
Nechci skončit v nemocnici jako ,,prdelkyutírající" společností nedoceněná sestra, ale náhoda je blbec.

Vím čím zakončím svůj život, ale náhoda je blbec.



I got a good life and I got a little money, got some good friends and they say I´m funny.Think I got it all, but I ain´t got nothing, ´cause I ain´t got you.

4. listopadu 2012 v 18:52 | zoufalá nána hledající pana Božského |  diary
I just want your love today,
that´s really all I need anyway.
Stále je to na houby. Ale svitla naděje. Přišlo smíření. Ultimátum. Počkej až se mi dostaneš pod ruku! Zvládnu to, nějak. Život jde dál. S ním a nebo bez něj.
Stužkovací ples se blíží a s ním i moje nervy. Já se na těch podpadcích vyjebu. Vím to. Šaty mám, boty jsou krásné a psaníčko má dorazit v nejbližších dvou dnech. Bude to legen ... moment - dární! Třeba si té mojí honby za zajícem po zemi nikdo nevšimne. Pár panáků a skleniček a bude to better.
Nesnáším zimu. Ten chlad, ten pesimisticky bílý sníh a auto v garáži! Já chci brázdit silnice a dálnice! Tak hrozně mě to baví. Osvobozující pocit jet 110 km/h s rádiem na plné pecky a znuděným výrazem ve tváří jako: ,, Čumte všichni! Jsem prostě nejlepší řidič."
But they don´t see, there´s a hole inside,
the one and only you can´t say this´s fine.