Září 2012

Rezignuji na post falešné krávy s úsměvem.

29. září 2012 v 21:44 | zoufalá nána hledající pana Božského |  diary
Mám být šťastná, ale připadám si, jako bych byla u dna. Dobře, tak nademnou je ještě pěti metrová vrstva hnoje a pak jsem já. Celý svět je otočený prdelí ke mně a štěstí se mi vyhýbá oklikou, jakobych měla syfilis.
Mám být šťastná, ale všichni mi příjdou šťastnější. Každý se směje tak nějak upřímně, jen já si připadám spolu se svým úsměvem tak hrozně falešná.
Mám být šťatná, ale proč vlastně? Depkuidní stavy přinášejí více slov do úst a úderů na klávesnici. Nějak moc se v těchto stavech vyžívám.
Držím volební lístky se jmény politických stran a kandidátů a připadám si hrozně stará. Je to až neskutečné jak bezvýznamných bylo těch téměř devatenáct let. Jo, bezvýznamných ... Na úřadě jsem jen jméno, které mají zaevidované v kolonce: Už je plnoletá a může hlasovat pro špínu. Netuším, jestli přesně takto to mají zapsané, ale řekla bych, že jsem se snad trefila. Pro koho hlasovat? Jsou tam jména, tituly,věk, města a povolání, ale co mi to o člověku jako takovém řekne? Je přece jedno odkud je, pokud je to blbec. Je přece jedno kolik mu je, člověk může být debil i ve 20 i v 80 letech. Povolání a tituly? I moje mamka ( ve společnosti zařazena jako dělník ) má vesměs větší IQ než vyštudovaní lapači titulů. Nic to neznamená, jsou to jen planá slova a nic neříkající informace. Podle čeho se tedy rozhodnout?
Slyším z venku déšť. Sousedy, jak o něčem debaují, ty stěny jsou opravdu tenké, jak se asi musejí tvářit, když si začnu zpívat ... Chtěla bych slyšet o čem debatují, slyším jen nesouvislé mumlání.
Možná se baví o tom, jak moc jde slyšet mé ťukání do klávesnice nebo jak jsem dnes při úklidu zpívala. Možná se baví o stejných věcech o jakých já přemýšlím. Nebo ...


Říkejme tomu třeba aktuální citový průjem.

28. září 2012 v 17:06 | zoufalá nána hledající pana Božského |  diary
Nastal opět čas shlédnout svoji milovounou Bibli aneb Deník Bridget Joneson. Utápím se opět až v moc velkém a předčasném očekávání. Jo, možná to vypadá slibně s alternativou pana Božského, ale jde to velice pomalu. Navíc, ničím si už nejsem jistá. Vím, že se něco zvrtne a dopadne to se mnou jako jindy. Zůstanu úplně sama.
Těšila jsem se na něj, ale nevyšlo to. Přemýšlela jsem o dnešku a doufala v to, že se to konečně posune o velký kus.Místo toho sedím na posteli, v klíně netbook a píšu tyhle depkuidní články.
Proč by to konečně nemohlo po dlouhé době zase vyjít? Poslední náruč, ve které jsem se cítila skvěle, mě neskutečně zklamala. Zklamala mě, ale občas mi ta náruč chybí. Chybí mi ten superman.
Další náruče už tak skvělé nebyly, dokonce některých i lituju, ale chtěla bych zase pocítit ten pocit úlevy, když mě někdo obejme.
Možná se to lehce píše, když jen sedím na posteli, ale hůře se to vyslovuje nahlas. Proto radši nahodím úsměv, držím krok a dělám, že mě život baví a má nějaký smysl.

Přála bych si jen to málo, přála bych si obejmout. Snad se mi to konečně splní. Taky bych se konečně chtěla dočkat toho svého happy endu.

Říkejte mi třeba slečno věčně nespokojená.

27. září 2012 v 21:50 | zoufalá nána hledající pana Božského |  diary
Jak nádherně jsem to dopracovala. Sedím ve čtvrtek večer po tmě v pokoji a rozjímám, co bych tak mohla dělat. Nic, oční víčka se mi pomalu sunou dolů a to je teprve půl desáté. Za chvíli abych chodila spát se slepicemi.
Moje drahá alternativa pana Božského se na mě vybodla a šla si vytlouct mozek z hlavy tím, že bude mlátit hlavou o pódium při nějakém pochybném metalistickém koncertě. Když ho to baví ...
Sice nechápu pointu tohoto projevu ... Dobře, tvrdí, že to nedělá, ale taky tvrdí spoustu dalších věcí o jejichž pravdě bych mohla pochybovat.

Dneska jsme dostali stužky pro maturanty, byla jsem ráda, že už jí konečně dostanu, ale ejhle, nebylo by to ono, kdyby to nemělo háček, že?
Možná bych mohla ,,ocenit" dokonalou kvalitu, rozpadlo se to jenom dvěma lidem hned první den, netřepí se , růžové písmo nádherně ladí a člověk tu bílou stužku nemusí schovávat za tu černou a růžovou, protože by měl snad pocit, že se k tomu nehodí.
Realita? Stojí to za hovno. Odporné barvy, debilní materiál a o zbytku snad ani nemluvě.
Motto už se mi taky nelíbí - Doufám, že to dostanu ... Prvně jsem se tomu smála, ale už mi to vtipné nepříjde. Mamíí, já chci nové.

Než jsem tohle všechno ( je toho celkem málo ) sepsala, obloha ztemněla ještě více. Buď píšu tak pomalu nebo se noc prohlubuje moc rychle.
Netrpělivě vyčkávám nové téma týdne a ve skrytu duše doufám, že to bude plnohodnotná myšlenka. Asi je čas udělat dětem pá,pá!

Je mi to jedno ? Ne, není.

25. září 2012 v 9:56 | zoufalá nána hledající pana Božského |  tema
To snad není možné! Jak už jsem zmiňovala minulý týden v předešlém tématu týdne, tak úroveň zadaných témat opravdu klesá!
Pokud dobře chápu, tak téma týdne se zakládá na úvaze o určitém tématu, ale jak mám zauvažovat nad tématem ,,Je mi to jedno"?
Vzhledem k tomu, že jsem člověk, kterému většinou nic není jedno, tak to asi není téma zrovna pro mě.
Ačkoliv občas působím na některé dojmem ,, flegmy", tak to tak ani zdaleka není.
Není mi jedno co si o mě kdo myslí, není mi jedno co dostanu za známku, není mi jedno,když mě někdo pomlouvá, protože to značí, že se mnou něco je.

Tohle není opravadu téma pro mě, nejspíš ode dneška začnu reagovat na témata týdne jen pod podmínkou, pokud budou mít nějaký smysl.

Snaha zviditelnit se aneb jak jsem to taky zkusila

23. září 2012 v 16:04 | zoufalá nána hledající pana Božského |  tema
Napsala jsem slohovku o 600 slovech, ale přesto jsem si řekla, že napíšu něco i na blog. Sotva jsem otevřela stránku s nádpisem Nový článek a napsala titulek, tak jsem zapomněla, co jsem chtěla vlastně říct. Ono, spíše nevím jak začít.
Občas se stane, že se podívám ná Krásná.cz a nechápavě tlemím na zbytečné články a občas oprávněně kritické komentáře. Pokud jsem správně pochopila, tak Krásná.cz byla vytvořena na základě toho, že zde budou přispívat blogeři. Ovšem nechápu, proč to nemá jakousi úroveň.
Většinou to za nic nestojící blogeři využívají jen jako reklamu aby se zviditelnili, opak je pravdou, většinou se znemožní a lidem znechutí své další čtení článků.

Tak stejné mi to příjde s autorským klubem, samozřejme, že tam už je to krajně na úrovni. Neberou všechny, ale pečlivě vybírají, ale stejně se tam většina hlásí jen pro zviditelnění.

Jen abych lehce objasnila nádpis, tak i já podlehla a napsala přihlášku. Né, snad protože bych se chtěla zvidtitelnit nebo že bych si snad o sobě myslela něco víc, ale chtěla bych vědět jak na tom jsem.
Snažím se žít originalitou a vlastní tvorbou a přála bych si, aby se to rozšířilo i dál. Štvou mě ty rádoby blogy plné zkopírovaných drbů o celebritách, fotkách a emoticonech. Pokud se i takové blogy snaží dostat do autorského klubu ( většinou, ale neuspějí ), tak proč bych to neměla zkusit já? Doufám v to, že mám na víc než takové ,,stár disney" blogy. Nehledě na jakýkoliv verdikt, budu pokračovat dál ve svém stěžování si a veřejném vybíjení svých citových průjmů.

Postřeh na závěr: V posledních dnech jsem zrychlila své psaní na klávesnici, čím to bude? Asi jsem moc ukecaná.

Nepodařená cesta do psího útulku, pěti kilometrová procházka a nakonec dámská kuř párty.

22. září 2012 v 22:27 | zoufalá nána hledající pana Božského |  diary
Dnešní den se odehrával v chaotickém rozpoložení. Nejprve jsme měli naplánovou dvou a půl kilometrovou procházku do psího útulku, který měl Den otevřených dvěří. Jenomže, když jsme ho hledali, tak jsme ho nenašli. Samozřejmě vlna kritiky se nesla na mě, proč? Protože jsem byla samozřejmě ta, která to plánovala a hledala útulek v mapě. Takže procházka se prodloužila na dvakrát tolik a vlastně jsme došli tam, odkud jsme vyšli. No nic. Tak jsem zachránila situaci tím, že jsem navrhla abychom šli ke kamarádce, která neměla doma mamku. Teoreticky jsme se tam přisrali.

Sužuje mě bolest zad a znovu na mě doléhá spánek. Myslím na NĚHO a říkám si na co asi myslí on? Určitě na fotbal, jak jinak.

Vůbec mě nenapadá o čem psát, můj den sice nebyl tak stereotypní jako vždy, ale přes to to není na román. Jen na pár řádků.
Přežrala jsem se toasty a popcornem a prohloubila jsem svůj odpor k určitému boybandu, který nebudu jmenovat ( začíná na one a končí na direction ).

Další oběti v Havířovské nemocnici - krása, aspoň se za pár týdnů na praxi nebudu nudit, že?
Lidi jsou hloupí, proč pijou, když ví, že to zabíjí nebo ničí?
Vesmír možná není nekonečný, ale lidská hloupost ano .

Další slova o ničem, ale vlastně o všem

21. září 2012 v 20:59 | zoufalá nána hledající pana Božského |  diary
Doléhá na mě únava. Oční víčka mi pomalu klesají a snaží se mi naznačit, že by bylo vhodné ulehnout.
Je brzo, ale za dnešek už jsem unavená. Dlouho jsem se doma neohřála, sotva jem přišla, pojmula nějakou stravu ( takměr nestravitelnou), převlékla se a odešla dobývat alternativu pana Božského.

Procházka, pivo, procházka. Stačilo to k tomu, abych byla tak akorát připravená zalehnout.

Baterie na počítači mi ukazuje vykřičník, zbývá 21 minut, snad to stihnu. Obrazovka nestíhá mé prsty, takže musím chvíli počkat, než se mi zobrazí, to, co jsem vlastně napsala. Docela otravné.

Sedím, mrznou mi nohy a přemýšlím, cože jsem to vlastně chtěla napsat? Jsem plná dojmů a pojmů, ale nejsem si jistá, jestli se mi to chce říkat nahlas nebo vůbec někomu. Nejsem ani povinná, ale co potom psát, když né aktuální feeling?

Nebo to také můžu psát obecně. Jako třeba to, že se cítím uvolněná ( mezitím mi baterie přikázala,abych urychleně zapojila nabíječku, jinak můj počíta uvede do stavu hibernace, jako hodná holka jsem poslechla ), ale trochu zmatená, příjemně zmatená. Jde to vůbec? Evidentně ano.

Budu si to muset ujasnit nejen sama se sebou, ale i sním, to je dobrý začátek, uvidím jak se bude moje uvolěnost a zmatenost vyvíjet dál.

Vzhůru do nekonečna a ještě dál

20. září 2012 v 13:15 | zoufalá nána hledající pana Božského |  diary
Dnešek se začíná podobat ostatním dnům. Ta stereotypnost je až sebezničující. ( Synonymum slova sebedestruktivní, které jsem použila na začátku předešlého článku - už i to začíná být stereotypní.)
Všechny dny, tedy kromě vyjímek, jsou jako jeden. Občas mě něco z té stereotypnosti odplaví, ale to jen a pouze na krátkou dobu.

Poslední dobou se ale něco změnilo. Něco v co jsem snad ani nedoufala. Respektivně né něco, ale někdo se objevil. Nevím zda je možné, že by to konečně mohla být alternativa mého pana Božského, ale kdyby ano, třeba bych byla konečně šťastná. Tím myslím permanentně, né jen dočasně.

Ten pocit euforie mi byl znám už dřív, ale v podstatě jsem na něj téměř zapomněla. Bylo to už hodně dávno, co jsem tohle naposledy cítila, ale stále stojím nohama pevně na zemi. Stále jsem realista. Vím, že se tím nemůžu být jistá, může se toho ještě kurva hodně pokazit. Při mém štěstí se to i stane.


When you hold me don't just hold me but hold this
please be gentle, sentimental
go ahead and try to give my cheek a pat
but be daring and uncaring


Tak třeba nakonec nejsem tak blbá jak se zdá

19. září 2012 v 12:23 | zoufalá nána hledající pana Božského |  diary
Dnešní ráno bylo sebedestruktivní. Vstávání v tak brzkou hodinu je pro mě s novým školním rokem téměř nemožné.
Na záchod a dokoupelny jsem se dobelhala jen stěží. Při pohledu do zrcadla mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že ta obluda s kruhy pod očima jsem já.
Naučenými pohyby jsem si sepnula vlasy, umyla obličej, vyčistila zuby a kydla si na oči tužku a řasenku.
Z nervů jsem nemohla skoro jíst, ale přesto jsem do sebe narvala kus chleba se šunkou a sýrem.
Čas vyjít do chladného ráno. Bože mě je zima!
Na autobus jsem nijak dlouho nečekala a už jsem vyrážela vstříc komisaři.
Opravná zkouška z autoškoly.
Óhh ... bože! Budu zvracet, snažím si vsugerovat to, že to prostě udělám! Všichni na mě spoléhají, maminka na mě spoléha, vždyť už dala chladit šampaňské.
Jela jsem jako první, nervy pracovaly, občas jsem byla zmatená, některé křižovatky mě opravdu ubíjely.
,,Tak tady zaparkujte mezi tím červeným a stříbrným autem."
Ještěže jsem to tolik trénovala. Povedlo se! Zaparkování se jim líbilo, děkuji Bože!

Asi po 20 minutách brutálních nervů konečně řekl komisař, ať zastavím na krajnici.
,,Takže slečno ..." V hlavě mi jen zaznělo: Takže jsem to nedala, co?
Pak už jsem slyšela jen: ,, Tahle jízda se Vám povedla." Bože, jak mě se ulevilo, bylo tam sice nějaké nepodstatné ALE, ale koho to zajímá? MÁM TO! A zbytek už mě nezajímá, přece se nebudu přehlcovat nadbytečnými informacemi, ne?

Šampaňské se chladí a i když je dneska ponuré počasí, tak mám úžasnou náladu.
Děkuji, děkuji, autogramy někdy příště!!!!

Život smrtelníka v ordinaci aneb jak to bylo první den

18. září 2012 v 20:03 | zoufalá nána hledající pana Božského |  diary
Dnes nastává ten slavný den. První den praxe v tomto školním roce. A nebyla by to naše milovaná škola, kdyby nám hned na začátku nepřipravila peprnou zkušenost v ordinacích.
Už před týdnem jsem si sehnala doktora blízko domu, který byl ochoten ( no spíš jeho podřízená sestřička) mě vzít pod svá ochranná křídla.
A proto - dnešní plán: v poledne usednou na kole a s úsměvem směr pacoši.

8:00 Už by bylo vhodné vstát. Hmm... co si dám na snídani? Vidím to na chleba s máslem, šunkou a nivou. Třeba si umýt vlasy, ať trochu vypadám ve svém debutu. Rychle pro prádlo, uklidit pokoj a vyměnit zámky na kolo.
Natěšenost asi 35%. Strach 30%.Zbylých 35% je lhostejnost.

9:45 Projížďka internetu. Kolik nových obětí, co nového na facebooku, nové komentáře na blogu a návštěva oblíbenců.
Procentuální rozdělení nálady stále setrvává.

11:00 Chystání věcí a žehlení vlasů. Natěšenost 20%, strach 30% a lhostejnost 50%.

11:40 Dorazila jsem na místo, sestřička mi ukázala denní místnost a já se převlékla. Doktor mě přivítal a zeptal se, zda už nechci jít domů ( nechápala jsem ).

Asi za 10 minut došla první pacientka, celkem jich přišlo asi 6. Luštila jsem si křížovky, dostala jsem kafe a překopala celou čekárnu. - Nuda je svině.

Celkové hodnocení dne? Nuda 99%. Zajmavosti 1% :P