On se usmál též, kopl do židle a bylo to.

24. července 2012 v 15:31 |  diary

Když Lakmé vylezla na židli, pan Kopfrkingl jí pohladil lýtko, hodil jí smyčku na krk as něžným úsměvem jí řekl:,, Co abych tě, drahá, oběsil?"
Konečně jsem splnila co jsem si zadala. Uvařila jsem si úžasný oběd, snad poprvé v životě jsem na sebe byla pyšná. Poprvé v životě jsem udělala něco co nemělo na sobě nápis INSTANTNÍ.
Uklidila jsem si ten čurbes, co jsem si udělala v kuchyni, vytřela chodbu na kterou jsem se v neděli i v pondělí vykašlala a přečetla Spalovače mrtvol, kterého čtu už dva měsíce.
Nikdy jsem nečetla tak pitomě dobrou knížku. Větší blbost, která mě donutila se zamyslet jsem snad v ruce nedržela. I když hlavního hrdina nakonec skončil v blázinci, zastával se genocidy, tak na něm něco bylo. - Ta naivita lidí, nevěděli co je čeká, chtěli ideální svět, kde nikdo netrpí hladem, nejsou války, zlí lidé, a jak tím docílit? Vyvraždění těch, kteří to nechápou. Jak logické.

Nicméně, donutilo mě to opět se vrhnout do vlastní tvorby, mám nápad na příběh o více kapitolách, tak snad se do toho pustím.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.